Sladký zabiják civilizace

Sladký zabiják

Lidé objevili cukrovou třtinu zhruba roku 8 000 př. n. l. na Nové Quineji, odkud se rozšířila do jihovýchodní Asie, Persie a skrze arabskou expanzi také do Evropy, především do slunného Středozemí. Na jednoduchý proces krystalizace  přišli Indové, kteří se naučili třtinu lisovat, šťávu vysušit a později vyvařit. Tato technologie se po staletí nezměnila a činila z cukru luxusní surovinu. Výnosy byly velké, ale práce otrocká. Zlom v ceně a dostupnosti cukru přinesl objev cukrové řepy a především techniky extrakce cukru. To se mimořádně hodilo Napoleonovi, který se potýkal s blokádou britského námořnictva, jež odřízlo veškerý obchod s Karibikem. Narozdíl od třtiny se řepě v evropských podmínkách dobře dařilo a cukrovarnictví se stalo jedním z hlavních odvětví potravinářství. A kyž v roce 1843 začal český vynálezce, cukrovarník Kryštof Rad, vytvářet cukr v kostkách, nic už jeho rozvoji a pronikání cukru do domácností nebránilo.

Cukr se stal postupně pomalým, ale nejúčinějším zabijákem, mnohem zákeřnějším, než například viry. Za všechno ale může příroda. Naši náklonnost ke sladké chuti nám doslova implantovala do hlavy v průběhu statisíců let vývoje lidského druhu. Logika je v tomto případě velmi přímočará: co je skladké, nebývá jedovaté. A navíc se sladké pojí s vysokým obsahem sacharidů, které vaše buňky spalují a zajišťují tak funkce organismu. Všechny vaše instinkty mají jasno, co je sladké je dobré a měli byste do sebe nacpat co nejvíce, protože na další stravu nemusíte dlouho narazit. A až vás bude nahánět šavlozubý tygr, všechna nahromaděná energie se bude samozřejmě hodně hodit. Že do práce jezdíte autem, sedíte u počítače nebo doma u televize, s tím už bohužel příroda tak nějak nepočítala. A proč vlastně tolik náš organismus touží po sladkém, když ho vlastně nepotřebuje? Mohou za to potravinářské koncerny, které v nás přidáváním cukru či jeho náhražek budují závislost. V zájmu výrobců průmyslového jídla je, abychom v trendu pojídání sladkostí setrvali. Podíl cukru v potravinách nechtějí snižovat, protože to by šlo proti jejich obchodním zájmům. Cukr je levný a tedy pro výrobce výhodný. Proto je dneska ve všem. Kdyby se používal v nějaké rozumné míře,dal by se akceptovat, ale ve velkém množství potravin je ne jeden, ale hned několik druhů cukru a dvě tři umělá sladidla k tomu. Přitom v mnoha potravinách je prakticky zbytečný.

Cukr není nijak výživný. Jeho nejčastější forma,sacharóza, je sice výborným zdrojem energie (jeden její gram vyprodukuje při trávení asi 17 kilojaulů), ale tím její užitečnost pro tělo končí. Nepřináší žádné vitamíny ani důležité látky ani nepomáhá při trávení. Místo toho ji bakterie v ústech přetavují na agresivní kyselinu, která útočí na zubní sklovinu a přiměje tělo napumpovat do krve množství hormonu inzulinu. Ten má za úkol proměnit přebytečný cukr do podoby, v níž ji tělo může skladovat (vytváří glykogen, který se ukládá v játrech a část cukru se pak uloží do tuků). Jednoduchý cukr sacharóza by měl tvořit pouze minimální zlomek naší stravy, zbytek by měl pocházet ze složených sacharidů, jaké jsou např. v těstovinách nebo bramborách. Cukr vázaný v dlouhých řetězcích (složený cukr) se tráví totiž mnohem pomaleji a účinněji a tělo ho tak stihne zpracovat, kdežto sacharóza představuje pro tělo bombu, kterou nestihne využít a tak si ji pouze ukládá na “horší časy”. Kromě toho má neustálé kolísání hladiny inzulínu velice negativní účinek na mozek, protože narušuje vnímání hladu a sytosti. Po masivní ” produkci” inzulínu hladina cukru v krvi výrazně klesne a mozek si začne zanedlouho vyžadovat jeho doplnění. Cítíte tedy opět hlad, ale tělo skutečně jíst nepotřebuje.

Výroba cukru bývala velice složitá, proto byl cukr drahou surovinou. Jeho roční spotřeba např. v roce 1700 činila okolo dvou kilogramů na jednoho člověka. O sto let později to bylo již devět koligramů na hlavu a v roce 1900 okolo třiceti kilogramů. Dnes patří Češi se svými 40 kilogramy na osobu mezi evropský průměr. Například Američané  se mohou pochlubit spotřebou téměř 70 kilogramů cukru ročně na hlavu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *