Existuje posmrtný život?

Mors ultima linea rerum = Smrt je konečná čára za vším.

Souhlasíte s tímto latinským citátem? Jak vypadá život víme všichni, ale jak vypadá smrt a co je po ní, to je otázka, na kterou hledá lidstvo odpověď odnepaměti. Hledá, hledá, ale odpověď nenachází. Bylo vytvořeno mnoho vědeckých týmů z celého světa, kteří se snaží záhadu možného života po životě vyřešit. Jeden tým přichází s jednoznačným  důkazem o tom, že posmrtný život existuje, další tým má důkazy o pravém opaku. Zdá se, že pravdu se asi lidstvo jen tak nedozví ( ale co je to vlastně pravda?). Já se dnes pokusím postavit obě skupiny vědců proti sobě a nabídnout vám názory a “důkazy” obou. Bude jenom na Vás, ke které skupině se přikloníte Vy.

Smrt je konec života, po něm už nic není. To je názor zhruba jedné poloviny lidstva. Jsou to především ateisté, lidé bez víry v náboženství, lidé spíše dominantní, v životě často bohatí a úspěšní. Lidé s vysokým sebevědomím, často velice vzdělaní. Říkají si “rozumně uvažující” lidé a mají tak trochu tendenci se druhé, věřící skupině vysmívat. Mohou mít pravdu? Pojďme si některé jejich názory a argumenty podrobně popsat.

  • neexistuje jediný hmatatelný důkaz o tom, že duše existuje
  • vize lidí v klinické smrti jsou výplodem aktivity některých (pravděpodobně neprobádaných) činností mozku
  • vize lidí popisujících posmrtný život v hypnotickém stavu jsou pouze obrazy našeho podvědomí, které si uchovává poznatky a obrazy našeho života zcela nevědomě.
  • popisy zážitků z “onoho” světa si vzájemně odporují a jsou závislé na náboženství

To jsou ty nejhlavnější argumenty mluvící proti možnosti existence posmrtného života. Vědci tvrdí, že mají důkaz o tom, jak “vize” popisující odchod z těla v mozku skutečně vznikají. Všechny vize a pocity souvisí s fyziologií mozku, který pracuje jako počítač. Pokud dojde k zástavě srdce a dechu, mozek ještě několik dalších minut pracuje na “záložní zdroj”. Každý člověk má tyto rezervy jiné, u někoho může pracovat mozek po smrti ještě 3-5 minut, u někoho to může být i déle. V době “záložního ” programu začne mozek vylučovat serotonin, látku zodpovědnou za přenášení nervových vzruchů a zodpovědnou za spoustu dalších funkcí. Serotonin je jedna z nejstarších molekul používaná k vzájemné komunikaci mezi nervovými buňkami. Má na starosti základní funkce, jako je nálada, hlad nebo spánek. Její vysoká koncentrace způsobuje pocit štěstí. To by mohlo vysvětlit aspoň část předsmrtných prožitků. Během několika sekund po zástavě srdce se hladina serotoninu zvedá víc jak třikrát oproti normálnímu stavu (vše bylo zjišťováno na pokusných krysách). Někteří vědci vidí právě v této látce příčinu pocitů a vizí, které lidé ve stavu počínající smrti prožívají. O tom, proč se serotonin během nedostatku kyslíku v mozku uvolňuje ve větší míře, se vědci pouze dohadují, ale skutečnou příčinu zatím neznají.  Dále vědci zjistili, že v krvi člověka, který přestal dýchat, stoupá koncentrace oxidu uhličitého. O CO2 je známo, že způsobuje halucinace. Pokud mozek odumírá, odumírá systematicky. Méně důležité části přicházejí o kyslík dřív než části nezbytné pro přežití. Podle některých vědců se mozek před smrtí přepíná do stavu připomínajícího REM fázi spánku, v níž se nám zdají sny. Podporují to i výzkumy lucidního snění. Lucidní sny jsou sny, při kterých si uvědomujete, že sníte. Spousta lidí při nich popisuje podobné zážitky jako zachránění umírající pacienti – vznášení se a opouštění vlastního těla. Zdá se logické, že podobné prožitky by mohly být způsobeny podobným fungováním mozku, a naopak.

Čtěte více na: http://www.vitalia.cz/clanky/umirajicim-proleti-pred-ocima-jejich-zivot/#ixzz3oHRXyWWy

Tým vědců na Michiganské univerzitě v Ann Arboru přišel s dalším důkazem toho, že posmrtný život neexistuje.Vědci snímali impulsy mozku potkanů po zástavě srdce. Zjistili, že jsou podobné jako u živého zvířete, ale až osminásobně silnější. Když potkanům v anestezii zastavili srdce, u všech sledovaných zvířat na třicet sekund prudce vzrostla vysoce synchronizovaná aktivita mozku. Lékař George Mashour řekl: „Byli jsme překvapeni vysokou úrovní této aktivity.” Dosud se předpokládalo, že umírající mozek není schopen takto silné aktivity, což podporovalo teorie o existenci posmrtného života. Počítalo se s tím, že se zastavením srdce okamžitě klesá aktivita mozku. Šéf týmu Jimo Borjigin dodal: „Studie nám říká, že snížení hladiny kyslíku nebo kyslíku a glukózy způsobené zástavou srdce může stimulovat mozkovou aktivitu, která je typická pro stav vědomí. Dává také první vědecký rámec pro zkušenosti blízké smrti, o nichž mluví mnozí, kteří přežili zástavu srdce.”Lékař Chris Chambers z Cardiffské univerzity ale upozorňuje na problém, že není jisté, zda lze výsledky získané u potkanů přenést na člověka.

Další tým vědců prováděl zvláštní pokusy na lidech. Usadili testované lidi na židli a zakryli jim oči speciálními brýlemi. Nebyly to ani tak brýle, jako spíš malé obrazovky. Asi dva metry  za zkoumanou osobu postavili do stejné výšky dvě kamery. Levá vysílala svůj obraz do pravé obrazovky a pravá do levé obrazovky speciálních brýlí. Testovaná osoba tak viděla v obrazovkách svoje vlastní záda.  Pak vzal vědec dvě plastové tyčky, jednou se dotýkal hrudníku zkoumané osoby a druhou tyčkou se dotýkal domnělého hrudníku za zády testované kamery. Testovaná osoba to však nemohla ze záběru kamer vidět, protože jeho virtuální hrudník byl umístěn mimo záběr videokamery. Výsledek experimentu byl překvapivý. Všechny testované osoby se shodli na tom, že cítili, jakoby seděli na zádech svého těla a vše viděli odsud. Jinými slovy, jejich “duše” byla mimo jejich tělo. Podobných experimentů vzniklo více. Vědci tím prý dokázali, že stav duše mimo tělo je možné navodit i za plného vědomí testované osoby.

A máme tady další “důkaz”. Vědci zjistili, že do mozkomíšního moku jsou uvolňovány endorfiny, vnitřní hormony zklidnění a slasti. Ty omývají mozkové a míšní buňky, potlačují bolest, navozují pocity radosti, míru a klidu. Jejich zvýšená hladina byla především vystopována u lidí poté, co, prožili a následně vypovídali o zážitku jakési revize vlastního života v obrazech, a o vizích jiných světů. Endorfiny tvoří skupina takzvaných opioidních peptidů (endogenních morfinů). Vznikají štěpením prekursorové bílkoviny v mozku, pankreatu, placentě a pravděpodobně i v dalších tkáních. Působí jako neurotransmitery a neuromodulátory. Váží se, podobně jako morfin, na opiátové receptory v plasmatické membráně cílových buněk a mají i podobné účinky: příznivě ovlivňují náladu, tlumí bolest a ovlivňují výdej některých hormonů. Dochází ke zrušení běžného útlumu, mozek je vybuzen a jsou potlačeny zábrany ve zrakové kůře. Změny v metabolismu mozku mají za následek nervový šum. Další a další buňky jsou aktivovány, což navozuje vnitřní vidění intenzivního světla, které samozřejmě neoslňuje, protože nemá nic společného s očima, takže mívá za následek zážitek extáze. Švýcarský neurolog Olaf Blanke se domnívá, že k prožitkům  odosobnění, tedy k takzvaným mimotělním zážitkům ( termín mimotělové zážitky, anglicky out-of-body experience), kdy přichází pocit odloučení od vlastního těla ( jedinci s tímto prožitkem vyprávějí, že viděli své tělo z výšky a jakoby z pohledu druhé osoby), dochází tehdy, když se mozku nedaří správně zkombinovat různé smyslové vjemy: informace od dotykových senzorů, které tělu říkají, že ležíme, signály od vnitřního ucha, které zodpovídá za rovnováhu a pomáhá určit polohu těla, sluchové vjemy, což může být dialog lékařů nad pacientovým tělem. Mozek sice funguje a všechny tyto informace přijímá, ale nedokáže je správně zpracovat a interpretovat. Podle vědeckého zjištění nejde o nic nepřirozeného ani patologického, ale jen o projev aktivace některých oblastí mozkové kůry, ke které dochází z nejasných důvodů ve chvílích sníženého nebo oslabeného vědomí. Mimotělové zážitky lze totiž navodit i stimulací mozkových center elektrickými impulsy, a to v oblasti závitu gyrus angularis, ležícího na hranici pravého spánkového a temenního laloku mozku (viz. pokus popsaný výše).

více na stránce: http://www.noskova.eu/veda-zkouma-tunel-do-vecnosti

Jak vidíte, teorií a “důkazů” je dost, ale přesto Vás to ještě nepřesvědčilo? Dobrá, zkusme to tedy z jiného soudku. Nositel Nobelovy ceny Gerald Edelman, který se zabývá výzkumem vědomí ( v Česku vydané knize Širší než obloha ) tvrdí, že “posmrtná  vědomá existence je jednoduše nemožná.” Lidský mozek je jenom jakési rádio, které přijímá signály naši nehmotné duše. Vědomí je tedy mozkem pouze zprostředkováno, nikoli vytvářeno. Duše vstupuje do těla aby v něm určitý čas žila a pak, po smrti těla z něj zase odchází. Tak nějak by to mělo fungovat podle zastánců posmrtného života. Toto tvrzení však není ve shodě s poznatky současné neurovědy. Jestliže by mozek fungoval jako rádio, které umožňuje komunikaci naší nehmotné duše s materiálním tělem, pak by se dalo očekávat, že vyjmutím některé ze součástek rádio přestane úplně fungovat. Ve skutečnosti ale existují tisíce případů, kdy poškozením některé části mozku nedošlo ke ztrátě vědomí, ale došlo ke komplexní změně osobnosti. Je to jakoby vyjmutím součástky z rádia došlo k přeladění na jinou stanici. Například lidé, které  postihne Capgrasův syndrom najednou nepoznají své blízké a považují je za dvojníky. Tvrdí například, že dotyčná osoba vypadá jako jejich blízký, ale není to on. Je to způsobeno tím, že se v mozku přeruší spojení mezi oblastí rozpoznávání osob s oblastí, která vytváří emocionální reakci na ně. První část tedy dotyčnou osobu rozpozná, ale nedostaví se obvyklá doprovázející emocionální reakce – proto mozek dotyčného mylně považuje své blízké za cizí osoby. Jak by teorie o mozku jakožto rádia mohla vysvětlit tyto a další fenomény?

více o tomto a podobných názorech na :http://polach.blog.idnes.cz/c/161486/10-duvodu-proc-posmrtny-zivot-neexistuje.html

Myslím, že první skupině lidí, která v posmrtný život nevěří, jsem se věnovala už dost. Nyní se budu věnovat druhé názorové skupině.

Smrt není koncem života, ale pouze odpočinkem před další životní etapou.

Libenter homones id, quot volunt, credunt = Lidé věří ve vše, co si přejí. Tak nějak by se dalo popsat skupinu lidí, kteří věří v život duše mimo tělo. Mohlo by se říct, že to jsou lidé opačných vlastností, než předchozí skupina, tedy lidé v životě neúspěšní, méně vzdělaní a s nízkým sebevědomím, u nichž sehrála svoji roli náboženská výchova. Omyl. Tak to tedy opravdu není. Mezi zastánce této teorie patří mimo jiné lékaři, učitelé a další velice inteligentní lidé, kteří často začali věřit v posmrtný život až na základě vlastních prožitků nebo vlastních vědeckých zkoumání. Velká většina z nich nemá k náboženství  a mystice vůbec žádný vztah.

  • existuje mnoho hmatatelných důkaz o tom, že duše existuje
  • vize lidí v klinické smrti v žádném případě nejsou výplodem aktivity některých činností mozku, ale jasným prožitkem a zkušeností, která se nedá žádným způsobem nasimulovat  nebo uměle vyvolat. Jsou důkazy o tom, že v době klinické smrti mozek nevykazoval žádnou činnost a přece měli lidé prožitky, které uměli následně popsat s naprostými detaily.
  • vize lidí popisujících posmrtný život v hypnotickém stavu nemohou být pouze obrazy našeho podvědomí, které si uchovává poznatky a obrazy našeho života zcela nevědomě, protože v hypnotickém stavu umí lidé např. mluvit starými, dnes již neexistujícími jazyky nebo popisovat detaily historických událostí, o které se nikdy nezajímali ani o nich nikdy nečetli
  • popisy zážitků z “onoho” světa si vzájemně neodporují a nejsou závislé na náboženství, právě naopak, v mnoha základních bodech jsou na celém světě naprosto stejné.

A začnu hned tím nejsilnějším kalibrem. Bezmála dvacet let pracoval Dr. Eben Alexander na harvardské lékařské fakultě. Celou tu dobu byl jako neurochirurg (kdo jiný by tedy měl znát anatomii a fyziologii mozku lépe) skálopevně přesvědčen, že pro nadpřirozené zážitky lidí, kteří se ocitli na pokraji smrti, existuje vědecká vysvětlení. Na podzim 2008 však onemocněl zánětem mozkových blan a na sedm dnů upadl do  kómatu (Ten týden zcela změnil jeho názor). Celý jeho mozek byl napaden smrtícími bakteriemi, které způsobili smrt jeho mozku. Na přístrojích jeho mozek nevykazoval žádnou aktivitu, jeho tělo ztratilo všechny životní reflexy, např. přestaly reagovat jeho zorničky na světlo, což je bráno za zcela jasný důkaz smrti. Byl již téměř prohlášen za mrtvého, ale pak se stal zázrak. Proti veškeré logice se náhle začal z kómatu probírat. Z pochybujícího vědce se stal přesvědčeným zastáncem toho, že vědomí přetrvává i po smrti a že předsmrtné zážitky reálně existují. Sám jimi prošel. Ale nebyly to jenom jeho prožitky a osobní zkušenost  se záhrobím, které ho přesvědčily o existenci posmrtného života. Byly to především důkazy záznamů nečinnosti jeho mozku na přístrojích a snímky CT a MR, které jasně a nezpochybnitelně ukázaly, že všechny !!! struktury jeho mozku byly napadeny smrtícími bakteriemi a tedy neschopné jakékoliv činnosti. On byl zcela nezpochybnitelně mrtvý. Případ tohoto neurochirurga opravdu dost intenzivně zpochybňuje tvrzení vědců popírající posmrtný život. Pokud by Vás zajímaly podrobnosti tohoto případu, doporučuji si přečíst knihu: “Jaký je život po životě “, autory jsou Jeffrey Long a Paul Perry, kteří podrobně popisují nejenom příběh tohoto neurochirurga, ale i spoustu dalších. Kniha podrobně vysvětluje výsledky výzkumu NDE (near Death Experience =zážitek z blízkosti smrti). Výzkum byl prováděn napříč celým světem a zúčastnily se ho lidé ze všech kultur a náboženství, různého věku (i dětí či starců) a různého vzdělání či výchovy. Respondentům bylo položeno 12 jednoduchých otázek formou testun a pak se odpovědi vyhodnocovaly. Zde je stručný výsledek:

zkušenosti lidí s NDE četnost výskytu (do výzkumu bylo zařazeno 1300 respondentů)
zkušenost mimo tělo (oddělení vědomí od fyzického těla) 75,4%
zbystření smyslů 74,4%
intenzivní a většinou pozitivní emoce či pocity 76,2%
ocitnutí se v tunelu nebo procházení tunelem 33,8%
setkání s mystickým nebo zářivým světlem 64,6%
setkání s bytostmi buď mystickými nebo zemřelými příbuznými či přáteli 57,3%
pocit změny času a prostoru 60,5%
přehlídka uplynulého života, životní retrospektiva 22,2%
setkání s nadpozemskými, “nebeskými” říšemi (např. krajinou) 52,2%
poznání nebo zjištění nových, zvláštních věcí (např. vize budoucnosti) 50,0%
střet s nějakou hranicí nebo překážkou (např. “dál jít nesmíš, není tvůj čas…”) 31,0%
návrat do těla, dobrovolný i nedobrovolný 58,50%

Co je ale velice zajímavé, tito vědci zjistili, že prožitek NDE mělo skutečně pouze 15-20% lidí, u kterých došlo k zástavě životních funkcí. Ostatní lidé v klinické smrti nikdy v NDE ani v podobném stavu nebyli.  Co to znamená? Podle první skupiny vědců by mělo ke změnám v mozku (např. vyplavování serotoninu či zvýšené hladině CO2) docházet vždy při klinické smrti, to znamená, že by zážitek NDE měli mít všichni, tak proč tomu tak není? Kde se stala chyba? Další zajímavostí určitě je, že úplně stejné příznaky NDE pociťují lidé v hypnóze, kteří prožívají a popisují své minulé životy. Myslíte si, že i u nich dochází k vyplavování serotoninu do mozku? Nebo jsou pouze zmanipulovaní? Pokud jsou zmanipulovaní lidé v hypnóze, jsou tedy zmanipulovaní i lidé v klinické smrti? Nechám na vašem zvážení.

A kdo nerad čte jistě ocení tento dokument vycházející z knihy “Jaký je život po životě “:

Svědectví o prožitku smrti je opravdu hodně, je jich plný internet. Některá jsou opravdu velice zajímavá a lze si je medicínsky jenom obtížně vysvětlit. Např. žena, která na chvíli “zemřela” na metastázující zhoubný nádor  vyprávěla svůj prožitek smrti (popsala to v knize Musela jsem zemřít, autorem je Anita Moorjani). Po následném oživení nádor i s jeho matastázami do několika dnů úplně sám od sebe zmizel. Opět je tento případ zdokumentován veškerými dostupnými metodami (RTG,CT, MR atd.). Rozhodně mají vědci popírající život duší po smrti někdy značné potíže podobné “zázraky ” vědecky vysvětlit.

A nyní se budeme věnovat “důkazům” o posmrtném životě, které zkoumají vědci pomocí hypnózy. Hypnóza  je změněný stav vědomí, který umožňuje vsugerování zážitků a prožívání změn vnímání, emocí a paměti. Tak tato charakteristika, kterou uvádí wikipedie, určitě o serióznosti této vědecké metody moc nesvědčí, ale je tomu opravdu tak?  V prvé řadě je potřeba říct, že hypnóza začíná relaxací a uvolněním pacienta. Rozhodně není pravda, že je zkušený hypnotizér schopný zhypnotizovat kohokoli na počkání. Asi 10-15% populace nikdy hypnózy z nějakého důvodu nedosáhne. Hypnóza nikdy neproběhne úspěšně, pokud se jí hypnotizovaný od začátku vědomě brání a pokud hypnotizérovi  nevěří. Až na několik výjimek není hypnotizovaný plně v moci hypnotizéra a není ochotný udělat cokoli (např. ho nelze přimět k vraždě). Není pravda, že si běžně hypnotizovaný z hypnózy nic nepamatuje, či že neslyší hlas hypnotizéra.V hypnóze probíhají v mozku procesy, díky kterým se lze vrátit v čase a najít vzpomínky na dřívější události, které nebývají za bdělého stavu dostupné. Často je tak možno vzpomenout si na události zapomenuté, či přímo vytěsněné. Lze tedy vyvolat i vzpomínky na nějakou velmi příjemnou událost, kterou dotyčný v hypnóze může znovu prožít. Stejně tak je možné opětovně vyvolat nějakou nepříjemnou událost z minulosti, která vyvolává v pacientovi jisté bloky a pracovat na jejich trvalém odstranění. Hypnóza není spánkem ani meditací, liší se od bdělého stavu i od relaxace. V tomto stavu mysli se člověk dočasně odpoutává od okolí a hypnotizér se stává jeho jediným zdrojem podnětů. V hypnóze je možné docílit mnoho, např. lze vyvolat pomocí sugescí pohyb (zavři okno, podej mi ruku atd.), navodit krátkodobou halucinaci nebo změny ve vnímání (např. “je ti zima”) či regulovat reakce vegetativního nervstva. Dokáže léčit neurózy, poruchy spánku, sociálních fobie, zhoršenou koncentraci, obezitu, pomáhá kuřákům přestat kouřit atd. Hypnóza je určitě v mnoha směrech velice užitečná, ale je možné ji brát vážně jako důkaz o posmrtném životě? Samozřejmě lidé, kteří používají hypnózu ke svým vědeckým bádáním jsou přesvědčení, že ano. Rozhodně si možnost nějaké sugesce hypnotizované osoby nepřipouštějí, dokonce ji úplně zavrhují. Existuje mnoho knih, které se tímto tématem zabývají. Jmenujme např. českou psycholožku a učitelku Martu Foučkovou, která pomáhala svým pacientům vyléčit mnohé zdravotní nemoci, fóbie a traumata pomocí regresní terapie. Hlubinná terapie jí umožnila odkrýt celou řadu zákonitostí hlubokého podvědomí. Dobrala se důvodů mnoha depresí, duševních poruch, narušených vztahů mezi lidmi a poznala, že naše útrapy a těžkosti nepramení pouze z tohoto života, ale že je nutno najít jejich příčinu i v čase zpět, v minulosti i v minulých životech. Ve svých dvou knihách : “Jsem” a druhý díl “Já jsem” popisuje příběhy lidí, které její pomoc vyhledali a svěřili se jí jako hypnotizérce a lékařce do ruky. Lze jen těžko soudit, nakolik jim mohla minulé životy vsugerovat, osobně si myslím, že něco takového možné není. Především nevidím žádný reálný důvod, proč by to dělala. Rozhodně začala se svojí kariérou ještě mnohem dřív, než se média a veřejnost začali o tato témata zajímat. Po přečtení těchto knih však nechám rozhodnutí o serióznosti této lékařky na Vás. Velmi podobné je to s Raymondem A. Moodym, americkým psychologem,  lékařem a spisovatelem, který taktéž získával informace o posmrtném životě lidí pomocí hypnózy. Z jeho děl musím jmenovat : “Život po životě”, “Opětovná shledání”, “Život po ztrátě” a mnoho dalších. Pro mne je ale nejvíce zajímavou knihou s touto tématikou “Cesty duší” od amerického lékaře Mechaela Newtona. Tento vědec podřídil celý svůj život nejenom prokázání existence posmrtného života, ale především přesným popisem toho, jak to vlastně funguje. Za pomoci výpovědí mnoha stovek lidí, které prošli hypnotickým stavem pod jeho vedením a byli ochotni více či méně hovořit o svých prožitcích,vysvětluje, že duše je v zásadě vesmírná energie, která se na určitý čas oddělí od celku vesmírné síly a vstupuje do živých organismů ( tedy nejenom do lidí a ne jenom na planetu Zemi), aby získala určité “zkušenosti”. Lze v podstatě říct, že jeho tvrzení se opírá o zákony fyziky a vesmíru. Dokonce zde popisuje, že “duše” mají svojí charakteristickou barvu, která je způsobena její hustotou. Tak jako je v lidském těle nositelem informace DNA, i “duše “mají něco podobného. Vysvětluje, že vše pochází z vesmíru a také se to do vesmíru zase vrací. Je těžké zde všechny jeho názory a postřehy interpretovat, použiji zde tedy pouze jeho malý úryvek: ” V šestnáctém případě jsem zjistil, že světlo vyzařované z duší není úplně bílé. Podle mých subjektů vyzařuje každá duše auru určité barvy. To mi pomohlo objasnit si význam projevů vesmírné energie….” “Duchovní aury jsou směsí primárních barev červené, žluté a modré se základní bílou. Málo lidí vidí nazelenalou barvu smíchanou se žlutou. Když porovnám to, co jsem slyšel o energii duší s fyzikálními zákony, které platí pro barevné spektrum, zdá se, že naše vnímání vesmíru a oblohy pouhým okem je mylné. Našel jsem ale některé podobnosti. Energie světla vyzařovaná z chladných hvězd na obloze je červenooranžová, zatímco žluté hvězdy se mění od žluté do modrobílé. Barvy duší mají pravděpodobně cosi společného s takovými prvky, jako jsou vodík a hellium, ale snad jsou spojeny s vysokými elektromagnetickými poli. Tuším, že celé světlo duše je ovlivněno vibračním pohybem, který je v souladu s harmonií duchovní jednoty moudrosti. Některé závěry kvantové fyziky předpokládají, že vesmír je tvořen vlnami různých frekvencí, které svou interakcí ovlivňují hmotu fyzických objektů. Světlo, pohyb, zvuk a čas jsou součástí fyzického prostoru a jsou ve vzájemném vztahu. Slyšel jsem od svých klientů, že takovéto vztahy existují i v duchovní rovině. Naše duchovní a fyzické vědomí skutečně vytváří a přijímá energii světla. Pochopil jsem, že aura každé duše má individuální vibrační vlnu. Když existujeme jako duše, vyzařujeme světlo takové hustoty, barvy a formy, které je úměrné síle našeho poznání a vnímání. To se projevuje zvyšováním koncentrace světla….”  Mechael Newton dospěl postupně k názoru, že to, co obecně nazýváme jako “duše” je ve skutečnosti miniaturní součást vesmírné energie, která však je schopna nějakým způsobem přenášet vesmírné informace. Jinými slovy, naše reinkarnace nemá za cíl dělat z nás cosi nesmrtelného, ale získat určité schopnosti a znalosti, které budou ve vesmíru použity jako celek. Ať už Vám tato hypotéza připadá věrohodná či nikoliv, rozhodně si své zastánce ve světě našla. Po získání doktorátu z poradenské psychologie M.Newton vyvinul svou vlastní regresní techniku, kterou přes 35 let využíval při své práci s klinety v Los Angeles. V roce 1998 obdržel za svůj přínos cenu od americké Národní asociace transpersonálních hypnoterapeutů (National Association of Transpersonal Hypnotherapists, NATH). A jen tak mimochodem, víte, že vědci nemohou stále přijít na největší záhadu vesmíru a už celou řadu let se snaží detekovat TAJEMNOU HMOTU? Ukazuje se, že je zmíněná substance mnohem záhadnější, než se zdálo. Odborníci se začínají vážně zabývat myšlenkou, že temná hmota dokáže reagovat sama se sebou a možná i vytvářet neviditelné hvězdy, planety či dokonce formy života. nebylo by čistě teoreticky možné, že právě tato hmota je tím naším hledaným “bohem” a jeho substance jsou naše “duše”? Kdo ví, co nám ještě věda chystá za překvapení.

Samozřejmě existuje mnoho pokusů ověřit si informace získané hypnózou ze skutečných pramenů. Je pravdou, že některé (i zcela bezvýznamné) osoby, které hypnotizovaní lidé uváděli jako svoje předchozí životy, se podařilo skutečně najít a ověřit. Na straně druhé některé popisované historické události ve skutečnosti probíhali odlišně od výpovědí klientů. Zastánci této vědecké metody to vysvětlují odlišným vnímáním času a prostoru duší a také tím, že i člověk si přesně nepamatuje přesné aspekty událostí, které prožil a má je tak tendenci upravovat tak, aby mu to “ladilo”. Podobné je u i s minulými životy. Klienti popisují to, co jim intenzivně utkvělo v hlavě, tedy to, co brali za svoji zkušenost, ostatní z mysli prostě vypustili.

Pokud Vás toto téma zaujalo, rada bych vám dodporučila stránky NDERF, které vznikly původně v Americe, ale postupně se rozšířily do celého světa. Každý, kdo zažil NDE podrobně popíše svůj zážitek a vyplní speciální test, který je po ověření zařazen do vědeckého průzkumu (na základě tohoto průzkumu vznikla kniha “Posmrtný život existuje”). Překladatelé potom článek přeloží do  (téměř)  všech jazyků a pak ho dají na tyto stránky. Myslím, že je to opravdu velice zajímavý projekt. Je to tento odkaz: http://www.nderf.org/Czech/index.htm

 

Tak co, která skupina vědců Vás nakonec přesvědčila. Existuje nebo neexistuje posmrtný život?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *