Hltan anatomie

Hltan anatomie

Hltan (pharynx) je trubice kraniálně (nahoru) slepě zakončená klenbou = fonix pharyngig a jejím prostřednictvím přirostlá k periostu naze lebeční. Kaudálně (dole) se hltan mírně zužuje a sahá do výše obratle. Z předu se do hltanu otevírá dutina nosní (od klenby po měkké patro) vnitřními nozdrami, choanami (chanoae),  od měkkého patra po kořen jazyka je do hltanu otevřena dutina ústní svým isthmus faucium, a kaudálně (dolu) od kořene jazyka je vchod do hrtanu  = aditus laryngis=  kraniálně ohraničený příklopkou hrtanovou (epiglittis). Podle uvedených tří komunikací se hltan dělí na tři etáže (viz. obrázek výše):

  1. nosohltan (pars nasalis): je nejkraniálnější (nejvýš postavená) část, sahá od baze lebeční po přední straně musculus longus capitis a musculus rectus capitis anterior (dva krční svaly) před atlas a čepovec (axis). Kraniálně slepé zakončení tvoří klenbu hltanu fornix pharyngis, která se sklání šikmo dozadu a dolů a nemá svalovou vrstvu. Je přirostlá k periostu baze lebeční. Prostředníkem tohoto srůstu je fascia pharyngobasialis. V nosohltanu jsou tyto základní útvary: patrová mandle (tonsilla pharyngea), což je lymfatická tkáň ve sliznici na zadní sklopné části klenby hltanu. Dále je to vkleslina za patrovou mandlí (bursa pharyngea), která bývá individuálně vytlačená. V jejím místě se vytváří první lymfatická tkáň stropu hltanu (je to předchůdce typické patrové mandle). Pak jsou zde vyústění Eustachovy trubice, slizniční val za jejím ústím,  lymfatické tkáně v podslizničním vazu při ústí Eustachovy trubice a slizniční řasa vyzdvižená stejnojmenným svalem.
  2. ústí část hltanu (pars oralis) pokračuje kaudálně (směrem dolu) z nosohltanu a komunikuje s dutinou ústní v isthmus faucium. Zadní stěna na této části je ve výši 2.-4. krčního obratle. Ve stěně orofaryngu se táhne lymfatická tkáň od kořene jazyka (tonsilla lingualis), přes palatina tubaria, která je spojena s patrovou mandlí. Tato část hltanu je součástí systému obrany organismu, je to vlastně taková brána v místě nejčastější infekce.
  3. hrtanová část hltanu (pars laryngea) pokračuje kaudálně (dolu) z orofaryngu až do výše obratle C6, kde přechází  hltan v jícen. V místě přechodu  v jícen je zúžení mezi prstencovou  chrupavkou hrtanu (vpředu) a páteří (vzadu). Uvnitř pars laryngea na přední stěně vyvstává napříč horní okraj příklopky hrtanové epiglottis.
 krční svaly musculus longus capitis a musculus rectus capitis anterior

Stěny hltanu jsou tvořeny vrstvami stěn trávicí trubice a jsou vystlány sliznicí z mnohovrstevným dlaždicovým epitelem. Sliznice je růžová a má víceřadé řasinkové buňky a buňky pohárkové. Ve slizničním vazivu jsou uzlíčky lymfatické tkáně a malé žlázky. Hltan je uložen spolu s hrtanem, který je před ním, na krční páteř.

Hltan má velice důležitou roli jak při dýchání, tak při polykání. Při dýchání prochází vzduch skrze isthmus faucium do orofaryngu a odtud do laryngofaryngu a do aditus laryngis. Při fonaci (mluvení) se podle jednotlivých hlásek zdvihá měkké patro a spolu  s hltanem uzavírá nebo otevírá  cestu rezonanci hlásek v nosohltanu a v dutině nosní. Při polykání  se účastní hltan spolu s měkkým patrem ve třech fázích: 1. fáze probíhá řízena vůlí. Za současného sevření rtů a zubů se zdvižením přední části jazyka proti patru sousto posunuje dozadu. Měkké patro spolu s jazykem sousto formuje. Ve 2. fázi dochází k polykacímu reflexu, který již není řízen vůlí. Tento reflex začíná dotykem sousta epiglottis (příklopka hltanu), která se sklopí a uzavře před procházejícím soustem aditus laryngis (horní vstup do laryngu = část dýchacích cest). Ve 3. konečné fázi dochází k pokračování polykacího reflexu, kdy je sousto akcí dolního svěrače hltanu posunuto na začátek jícnu, odkud pak následuje transport činností svaloviny jícnu. Epiglottis se opět vrací do své původní polohy.

Příklopka hrtanová (epiglottis) se nachází v odstupu  hrtanu a hltanu. Má tvar protáhlého lístku. Její základ tvoří elastická  chrupavka. Připojují se k ní drobné svaly laryngu. K hlavní funkci dochází při  polykání, kdy se přikládá na vstup hrtanu, tím jej uzavírá a zabraňuje vdechnutí sousta nebo tekutin do dýchacích cest.

  

Krční mandle (patrová mandle, tonsila palatina) je párový orgán, uložený na hranici ústní dutiny a hltanu mezi patrovými oblouky. Patrová mandle je agregátem částečně opouzdřené mízní tkáně. Patrové mandle rostou rychleji během prvních několika málo let života, a po pubertě se zmenšují, avšak nezmizí úplně. Přesná funkce krčních mandlí není známa, ale předpokládáme, že hrají důležitou roli v udržení obranyschopnosti organizmu proti infekci. K této funkci je předurčuje i jejich výhodná poloha na začátku zažívacího traktu i dýchacích cest. Krční mandle tvoří protilátky, které bojují s infekcí lokálně.

Výsledek obrázku pro tonsilla palatina krční mandle
zdroje:
kniha: Lidské tělo (Z anglického originálu The Human Body), vydavatelství Gemini 1992
kniha: Lidské tělo  (Z anglického originálu The Joy of Knowledge), vydavatelství Albatros 1985
kniha: Anatomie 1 a 2,autor MUDr. Radomír Čihák,DrSc., vydavatelství Avicenum 1988

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *