Záněty ucha

Záněty ucha

Zánět je reakce organismu na různá poškození. Příčinami mohou být chemické či fyzikální faktory (úrazy, traumatická poškození, operační komplikace atd.) nebo mohou záněty vyvolat látky antigenní = živé povahy (bakterie, viry, parazité atd.). Již lékaři ve starověkém Římě uměli popsat čtyři základní příznaky zánětů. Jsou to:

  • rubor = zčrvenání postiženého místa
  • edem = otok postiženého místa a jeho okolí
  • calor= postižené místo je teplejší než ostatní části těla
  • dolor = bolest v oblasti postiženého místa

Zánět může být : akutní nebo chronický

podrobnější informace o zánětu obecně na : https://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1n%C4%9Bt

A/ Záněty zevního ucha:

  1. Záněty zevního ucha: podle druhu je možno rozeznávat záněty zvukovodu (otitis  externa) vyvolané bakteriemi, plísněmi a viry. Predisponujícím faktorem pro vznik externí otitidy jsou celková onemocnění, např. diabetes mellitus nebo poruchy imunity. K rozvoji nemoci přispívá i vystavení zvukovodu dlouhodobě vlhkému prostředí nebo toxickým látkám, případně postradiační atrofie v případech, kdy oblast ucha byla v ozařovacím poli. Vzniku onemocnění napomáhá i nedokonalá samočistící schopnost nebo nevhodná technika čištění zvukovodu. V klinické praxi se externí otitidy dělí na ohraničené a difuzní.
  2. Ohraničený zánět zevního ucha: (furunkl zvukovodu, cirkumskriptní externí otitida) je způsoben nejčastěji zánětlivým procesem mazové  žlázy nebo vlasového folikulu. Častým původcem je stafylokoková infekce. Vyskytuje se na boltci nebo častěji v chrupavčité části zvukovodu. Projeví se otokem nebo zarudnutím, kůže zvukovodu ztratí svoji původní světlost. Ohraničením zánětu se v mazové žláze vytvoří nekrotický čep, který se uvolní spontánně nebo se odstraní chirurgicky. Při hluboké zánětlivé infiltraci může dojít postižení perichondria a ke vzniku  abscesu zevního zvukovodu nebo boltce. Dominujícím příznakem je velice nepříjemná bolest, lumen zvujovodu je zpravidla zašedlý a bubínek často ani vyšetřit nejde. Proces může přejít do neohraničeného zánětu a může se šířit na planum mastoideum (kost za uchem) nebo na oblast čelisti.
  3. difuzní zánět zevního ucha (difuzní externí otitida): je vyvolán nejčastěji pyogenními koky. Zvukovod je pokryt mazlavými hmotami, které jsou tvořeny jednak exudací (výpotkem), jednak zvýšeným olupováním epidermis (kožní výstelky). Překrvení, které vznikne, může vést ke ztrátě kontur bubínku. Při silném otoku může být zvukovod zcela uzavřen se známkami převodní nedoslýchavosti. Difuzní zánět je provázen pálením, svěděním nebo bolestí, která při progresi nálezu dominuje. Streptokoková infekce způsobuje erysipel. Jde o povrchový zánět, který nemá tendenci k hnisavému průběhu. Vyvíjí se po drobném poranění nebo pouhým vetřením infekce do  regády (prasklinky) zvukovodu. Začátek onemocnění je provázen celkovými příznaky, třesavkou a teplotami. Lokálně pozorujeme zarudnutí a prosáknutí s ostrou hranicí proti zdravé kůži. Na postižené ploše se mohou tvořit puchýřky. Silně probíhající infekce může vést až k nekróze (odumření). Nejčastějším původcem mykotické externí otitidy jsou plísně z rodu Aspergillaceae. Z příznaků často dominuje úporné svědění. Ve zvukovodu je přítomno mokvání, epitel se olupuje. Někdy můžeme ve zvukovodu pozorovat infiltraci s pórami a vlákny plísně. Bakteriální superinfekce je častá. Základem léčby externích otitid je péče o čistotu zvukovodu. U lokalizovaných forem můžeme odstranit povrchovou krustu a vypustit absces. Do zvukovodu vkládáme a praidelně měníme mulové vložky (longetky) s antibiotikem nebo s kortikoidy. Nepříznivého prostředí pro rozvoj infekce můžeme dosáhnout změnou pH, nejčastěji aplikací borové vody do ucha. U těžších infekcí je indikováno celkové podávání antibiotik. U erysipelu je vhodné podávat penicilin. Význam mají také analgetika, protože externí otitidy umí opravdu hodně úporně bolet. Vhodné je pátrat po vyvolávajících faktorech, především po onemocněních např. diabetu.

         

ERYSIPEL:  ucho je častým místem výskytu erysipelu. Z malých trhlin a ranek na boltci nebo zevním zvukovodu (především při infekci streptokokové), dojde velmi rychle a snadno k zánětlivým projevům. Klinický obraz ukazuje silné zarudnutí a bolestivé zduření boltce, s celkovými příznaky a teplotou. Někdy se mohou vytvořit i puchýřky. Většinou toto onemocnění není ohraničeno pouze na ucho, ale může pokračovat i do oblasti tváře a kůže hlavy.Léčí se penicilinem ve vysokých dávkách.

Související obrázek

 

 

B/ Záněty středního ucha:

  1. akutní tubotympanální katar (hydrotympanon): je serózní zánět středoušní sliznice, jehož podkladem je dysfunkce Eustachovy trubice různého původu. U dětí jde nejčastěji o přítomnost adenoidní vegetace (zvětšené nosní mandle) nebo zánět nosohltanu. Při uzávěru sluchové trubice se resorbuje vzduch ve středouší a vzniká podtlak. To má za následek překrvení, později vzniká transudát, který postupně plní středoušní prostory. Audiometricky zjišťujeme převodní poruchu sluchu a převahou ztrát v oblasti hlubokých tónů. Nemocný pociťuje zalehlost ucha nebo pocit, jako by se mu přelévala v uchu tekutina. Při otoskopii je bubínek bledý, vpáčený, někdy je možno pozorovat hladinu tekutiny jantarově žluté barvy. Jde o reverzibilní proces, jenž se může zcela zhojit, pominou-li samovolně nebo po léčbě faktory, které vedly k uzávěru Eustachovy  trubice.
  2. sekretorický zánět středního ucha (otitis media secretorica OMS): je chronický tubotympanální katar, klihové ucho (glue ear). Je to sterilní zánět s retencí tekutiny za celistvým bubínkem s dlouhodobějším průběhem. Postihuje převážně děti. Patogenetický mechanismus  ( příčina) vzniku onemocnění je shodný s akutním katarem s tím, že mechanická nebo funkční blokáda funkce sluchové trubice vede ke stavu dlouhodobé hypoventilace středouší. Po vstřebání vzduchu ve středouší vzniká podtlak, dochází k okyselení prostředí a vyššímu obsahu CO². Exudací a transsudací se do středoušní dutiny dostává tekutina, epitel se mění v cylindrický s pohárkovými buňkami. Tekutina může být serózní, mucinózní až klihová. Transsudát se postupně zahušťuje aktivní sekrecí změněné výstelky středoušní dutiny a vzhledem ke změněné struktuře kapilár i bílkovinami plazmy. V dalším vývoji postupnou fibrotizací exudátu může vzniknout adhezivní (lepkavý) proces s tvorbou srůstů mezi středoušními kůstkami a mezi bubínkem a promontoriem. Otoskopicky je patrný  bubínek, za ním můžeme pozorovat tekutinu, někdy ve formě hladinek. Pacient má pocit zalehlého ucha a převodní nedoslýchavost. Tympanometrická křivka je B (bez vrcholu = plochá). Léčbou je důsledné odstranění zánětu v oblasti horních cest dýchacích, které ovlivňují stav sluchové trubice. V případě mechanické  blokády ustí tub adenoidní vegetací je indikována adenotomie (odtranění nosních mandlí). Pečuje se i o průchodnost nosní ( léčba nosních polypů. deviace septa). Pokud se nepodaří ventilaci středouší obnovit přes Eustachovu trubici, je indikována paracentéza (propíchnutí bubínku) se zavedením ventilační trubičky do bubínku (drenáž). Ventilace změní sliznici ve středouší, která se stane normálně funkční a přeruší bludný kruh navozený déletrvající dysfunkcí tuby.
  3. akutní zánět středního ucha (otitis media acuta OMA): je nejčastější onemocnění sluchového orgánu, zejména v dětském věku. Infekce (nejčastěji „rýma“) zpravidla proniká z nosohltanu sluchovou trubicí do středoušní dutiny. Některé případy virových infekcí mohou vzniknout cestou hematogenní (krevní). Infekce se může dostat do středoušní dutiny též perforací (prasklinkou) bubínku. Etiologie typického středoušního zánětu je zpravidla bakteriální. Nejčastějším původcem je Heamophilus infuenzae, Streptococcus pneumoniae a Maraxella catarhalis. Středoušní zánět probíhá typicky ve čtyřech stádiích: A/ stádium tubární  okluze: sluchová trubice je uzavřena zánětlivým prosáknutím, což vede ke změnám ve středoušní sliznici s následnou exudací. Otomikroskopicky pozorujeme bubínek s cévní infekcí, bez reflexu, hůře pohyblivý v normálním postavení. Klinicky je toto období spojeno  s mírným pocitem zalehnutí ucha, případně již s nevelkou bolestí či tlakem v uchu. B/ stádium exudace: objem exudátu se postupně zvětšuje. Bubínek se dekonturuje (mění svoji strukturu) a postupně se vyklenuje, zaniká prominence. Zalehnutí a bolest ucha zesiluje. C/ stádium supurace: ve středouší je purulentní exudát. Bubínek je již zcela dekonturován, je prosáklý  a vyklenutý, pokud není vykonána paracentéza (odborné propíchnutí bubínku speciální jehlou), dochází ke spontánní perforaci (prasknutí). Z příznaků dominuje bolest, která krátce po perforaci ustává a objevuje se hnisavý výtok z ucha. Mohou být přítomny celkové příznaky jako je horečka, nauzea a zvracení. D/ stádium reparace: exudát se postupně vstřebá, ustává  hnisavý výtok. Bubínek se postupně opět konturuje a perforace se hojí jizvou. Čím menří byla prforace, tím menší je následná jizva. Proto se doporučuje provádět paracentézu, protože ta vytváří mnohem menší perforaci a následnou jizvu, než při spontánní perforaci, kde mohou zůstat velké zjizvení. Zvláštní formy středoušního zánětu jsou nejčastěji virového původu. Patří mezi ně myringitis acuta. Zánět virové etiologie postihuje především zevní epidermální část myringu. V otoskopickém obraze jsou na bubínku typické buly, někdy hemoragické ( otitis media acuta bullosa). Onemocnění je velmi bolestivé. Otitis media acuta haemorhagica je způsobena  nejčastěji virovou infekcí s hemoragickým secretem ( příměs krve). Sekundární záněty vznikají v průběhu dětských exantematických onemocnění (spála, spalničky…). Probíhá perakutně a jsou charakterizovány nekrózami středoušní sliznice. Dnes jsou naštěstí díky očkování velice vzácné. Diagnóza akutní otitidy  se primárně zakládá na příznacích a otoskopickém nálezu. V projevech hraje důležitou roli věk nemocného. U dětí mohou převládat celkové příznaky a zánět má větší tendenci se šířit do dalších etáží pneumatického systému. U kojenců dominují febrilie (vysoká teplota), mohou být bolesti břicha a průjmy. Kojenec pláče a sahá si na boltec ucha. Bolestivost při palpaci tragu nemusí být spolehlivým znakem. Otoskopie je u malých dětí obtížná pro tangenciální pohled na bubínek. Středoušní zánět je vysoce suspektní v případě febrilií, neklidu a probíhajícího zánětu horních cest dýchacích. U starých nemocných jsou příznaky naopak menší, bolest je nevýrazná. Zánět se může šířit nepozorovaně do mastoidu a může vést bez evidentních akutních příznaků i k nitrolebním komplikacím. Léčebně podáváme v iniciálních stádiích analgetika, antipyretika (léky na horečku), mukolytika (léky uvolňující sekreci) a anemizační nosní kapky. Ve stádiu supurace se provádí paracentéza. Je to umělá perforace bubínku v místní anestezii v zadním dolním kvadrantu. Paracentéza vede ke zkrácení bolesti, její zhojení je snazší než zhojení spontánní perforace. Evakuace sekretu je prevencí jeho organizace a vzniku adhezí, prevencí působení toxických produktů zánětu a průniku infekce do nitrolebí. Podání antibiotik je třeba zvážit u každého nemocného individuálně. Nezbytná je kontrola nemocného za 24-48 hodin. Antibiotikem první volby je amoxicillin, případně  potencovaný klavulanátem nebo cefalosporiny.
  4. chronický zánět středního ucha (otitis media chronica): může navazovat na akutní zánět, jehož průběh má za následek ireverzibilní (nevratné) změny, které přesáhnou fyziologické možnosti reparace. Na vzniku chronického zánětu se může podílet i nevhodná strategie léčby s pozdní paracentézou a nízkou dávkou antibiotik. Predisponujícím faktorem může být celkové onemocnění, dysfunkce tuby nebo úraz ucha traumatickou perforací. Klinicky je chronická otitida charakterizována stálým nebo interminentním výtokem z ucha a přetrvávající perforací bubínku. Bolest chybí  nebo je nevýrazná, většinou ale obligátně je přítomna převodní nedoslýchavost různého stupně. Běžně se používají dvě dělení chronických otitid, která se překrývají. Lze rozlišovat chronickou otitidu mezotympanální s perforací v pars tensa membranae tympani a chronickou otitidu epitympanální s perforací v pars flaccida. Další klasifikace, jejíž kategorie popisujeme dále, rozlišuje chrinickou otitidu prostou, s ostitidou a s cholesteatomem. Mezotympanální otitida je zpravidla prostá a často souvisí s dysfunkcí tuby. Epitympanální otitida je zpravidla spojena s ostitidou nebo s cholesteatomem. A/ Prostý chronický zánět středouší (otitis media chronica simlex): je charakterizován centrální perforací v pars tensa se zachovalým anulem. Velikost perforace je různá, může postihovat i celou pars tensa. Sliznice středouší je prosáklá, zarudlá a mohou se tvořit granulace a polypy. Klinicky je stav chatakterizován výtokem a nedoslýchavostí. Sekrece bývá hlenohnisavá, při dobré drenáži bez většího zápachu. Výtok může zasáhnout zevní zvukovod a indukovat sekundární externí otitidu. Zpravidla je přítomna převodní nedoslýchavost. Bolesti nemocný nemá, většinou má jen pocit tlaku v uchu nebo občasné píchání. prostý zánět se může u části postižených zhojit spontánně nebo při konzervativní léčbě. B/ chronický zánět středouší s ostitidou (otitis media chronica cum carie) : kromě sliznice postihuje i kost. Perforace může být v pars tensa, ale častěji je v pars flaccida. Zpravidla přesahuje kraj anulu, zánětlivý proces přechází na kostěnný rámec bubínku, může postihnout i kůstky převodního aparátu. Klinicky se stav neliší od prostého zánětu, vzhledem k časté nepřítomnosti anaerobní infekce může hnis zapáchat. Zánět s ostitidou se spontánně nebo při konzervativní léčbě zpravidla nezhojí. C/ chronický zánět středouší s cholasteatomem je útvar tvořený epidermis = dlaždicovým epitelem s rohověním ve středouší a v pneumatickém systému pyramidy. Jde tedy o benigní struktury kůže uložené v prostorách, kde fyziologicky být nemají. Cholesteatom  může vzniknout několika způsoby. Nejčastěji přerůstá epidermis ze zvukovodu okrajovou perforací. Další možností je vytvoření retrakční kapsy na bubínku na podkladě podtlaku ve středouší při malfunkci Eustachovy tuby. Vzácně však může vzniknout i za intaktním bubínkem nejspíše proliferací stratum basale epitelu do bubínkové dutiny při jeho obnažení zánětem. Velmi vzácný je tzv. vrozený cholesteatom. Vzniká patrně již během vývoje plodu jako dystopie dlaždicobuněčného epitelu. Ve středoušní dutině se cholesteatom chová jako expanzivně rostoucí tumor. Spolu s infekcí enzymaticky resorbuje kostní struktury středního ucha, může destruovat i kostěný labyrint a dát vznik píštěli nejčastěji v oblasti laterálního kanálku.Může rovněž způsobit obrnu lícního nervu nebo některou nitrolební komplikaci.Ototskopicky nacházíme nejčastěji okrajovou perforaci ponejvíce pars flaccida. Může jít i o hloubkovou kapsu pars flaccida, na jejímž dně se cholesteatom nachází.Vzácně je i za intaktním bubínkem. Pokud je cholesteatom patrný, jeví se jako kulatý útvar bělavé barvy.  Infekce je vždy přítomna, hnisavý výtok je  však jen u části pacientů.Bolest často chybí, může, ale nemusí být přítomna převodní nedoslýchavost. Diskrétní příznaky mohou však vést k tomu, že onemocnění se projeví až komplikacemi.Léčba této otitidy je konzervativní a chirurgická. Konzervativní léčba spočívá v eliminaci zánětlivého procesu cílenou antibiotickou léčbou, jak místní tak celkovou. Lokálně je třeba ucho pod mikroskopem pravidelně čistit, odstraňovat granulace, popř. polypoidní výrůstky sliznice, které by mohly bránit odtoku sekretu. Cílem je pokus o spontánní vyhojení . U složitějších forem přichází na řadu operační léčba. Jde o sanační operaci zánětlivého terénu.

   

Následky zánětů středního ucha shrnují změny středouší vzniklé na základě chronického nebo recidivujícího akutního zánětu. Po zhojení se výtok zastaví, sliznice oplaskává, bubínek se hojí atrofickou jizvou, může však přetrvávat perforace. Na bubínku mohou vzniknout vápenné inkrustace v podobě bělavých plátů, mohou se vytvářet retrakční kapsy. Bubínek může v různém rozsahu srůstat s promontoriem. Středoušní kůstky mohou být následkem ostitidy nebo tlaku cholesteatomu defektní. Adhezivním procesem je nazýván stav, kdy organizací výpotku ve středoušní dutině vznikají srůsty bránící řádné funkci sluchových kůstek. Při výrazných vápenných inkrustacích ne všech částech středouší včetně převodního aparátu mluvíme o tympanoskleróze. Všechny popsané stavy mohou vést k převodní nedoslýchavosti, některé mohou vytvářet podmínky pro recidivu zánětu. Dlouhodobý zánět může toxickými produkty bakterií ovlivnit i percepční schopnosti vnitřního ucha. Následky zánětů středního ucha jsou častou indikací k operační léčbě.

Komplikace zánětů středního ucha :  v současné době je indikace komplikací středoušního zánětu nízká. Je to bezpochyby zapříčiněno používáním antibiotik, včasnou diagnostikou a lepší dostupností lékařské péče. zatímco v dřívějších dobách bývaly komplikace zaviněny především akutním zánětem, nyní je původcem spíše zánět chronický, především cholesteatom. Faktorů způsobujících  šíření infekce mimo středouší je řada, nejčastějším je patrně neadekvátní léčba  antibiotiky, spočívající v nedostatečném dávkování, volbě nevhodného preparátu a v příliš krátké době léčení. Infekce se šíří do okolí těmito cestami: přímo ze středoušní dutiny nebo kongenitálními preformovanými cestami ( suturami, oválným a okrouhlým okénkem) získanými preformovanými cestami (po předchozí fraktuře baze, kostními defekty, po chirurgické intervenci),kostí (ostitida, osteomyelitida, cholasteatom) a konečně intaktní kostí při osteotromboflebitidě. Z anatomických poměrů vyplývá, které struktury jsou postiženy nejčastěji.Jde především o labyrint, hrot pyramidy, esovitý splav, zadní jámu lební (mozeček), střední jámu lební (spánkový lalok) a lební bazi.

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1095889602-barvy-zivota/207562221200013/obsah/145693-zanet-stredniho-ucha

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1148499747-sama-doma/206562220600107/

 

Materiály použité ve všech článcích z oblasti ORL Ušní problematika a audiologie jsou čerpány především z následujících zdrojů :
kniha: Lidské tělo (Z anglického originálu The Human Body), vydavatelství Gemini 1992
kniha: Lidské tělo  (Z anglického originálu The Joy of Knowledge), vydavatelství Albatros 1985
kniha: Anatomie 1 a 2,autor MUDr. Radomír Čihák,DrSc., vydavatelství Avicenum 1988
učebnice: Základy praktické audiologie a audiometrie, Mojmír Lejska a kolektiv autorů
přednášky:  Mudr. Mojmíra Lejsky CSc., MUDr. Ivana Šejna CS. a dalšího kolektivu lékařů a odborníků z oblasti fyziky a audiologie

 

7 comments on “Záněty ucha

  1. Zánět ucha se u mě objevil až v dospělosti. Dal jsem na radu ségry a užíval Bactoral. Jí se osvědčil, když měli zánět ucha moji synovci a mě taky pomohl.

  2. Švagrová mi doporučila Bactoral, když měl náš malej zánět ucha. Musím jí poděkovat. Během několika dní se synovi ulevilo. Bactoral bereme jako prevenci a zánět se nevrací.

  3. Zánětu ucha si dcera užila dost dost. Od doby, co cucá Bactoral, doporučila mi ho lékárnice, se zánět nevrací a je to už skoro půl roku.

  4. Díky za příspěvky do diskuze. Malá měla zánět ucha koncem srpna. Zkusili jsme ten Bactoral a zabral skvěle. Díky.

  5. Nám Bactoral také moc pomohl na záněty ucha. Nezlobilo to malou, ale mě. Jako dítě jsem ho měla, ale už si nepamatuji, jak je to nepříjemné. Díky Bactoralu bylo brzo po bolesti.

  6. Opakovanému zánětu ucha jsme se zbavili díky Bactoralu. Doporučila mi doktorka a musím uznat, že pomohl skvěle.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *