Klasické audiologické vyšetření

Klasické audiologické vyšetření

Odborně se tomuto vyšetření říká prahová audiometrie. Cílem audiometrického vyšetření je určit individuální práh sluchu vyšetřované osoby vzdušného a kostního vedení. Individuální práh sluchu je úroveň hlasitosti, pod kterou není lidské ucho schopno zaznamenat jakýkoliv  zvuk. Je to vlastně nejmenší intenzita zvuku v decibelech, kterou vyšetřovaná osoba slyší. Individuální práh sluchu se ve velké většině případů liší od prahu ideálního a určuje o kolik decibelů musí být zvuk silnější, aby ho vyšetřovaný právě zaslechl, v porovnání  s intenzitou nula decibelů. Určení individuálního sluchového prahu vyžaduje opakovaná měření na každé prověřované frekvenci. Jako práh pak zapisujeme nejmenší intenzitu zvuku, kterou vyšetřovaný zaslechl nejméně v polovině případů. Individuální sluchový práh nemusí být vždy nalezen na stejné hladině intenzity a určitý rozptyl v rozsahu 5 decibelů je zcela normální (fyziologický).

Rozeznáváme dva typy zvukového vedení: vedení kostní a vzdušné. Vedením vzdušným nazýváme vedení zvuku cestou ucha vnějšího, středního a vnitřního až do mozku (zvukovod, bubínek, sluchové kůstky, hlemýžď, sluchový nerv a mozek). Nebo-li je to „klasický sluch“nejčastěji  ze vzduchu. O kostním vedení mluvíme v případě, kdy sledujeme rozkmitání tekutin  ve vnitřním uchu přímým přenosem vibrací do lebeční kosti. Vyšetřovaná osoba cítí vibrace podobné zvuku na kostech lebky, nejčastěji na planum mastoideum (kost za uchem). Sluchový práh pro kostní vedení je u zdravého člověka asi o 40 dB výše než práh vzdušného vedení, proto se kostní vedení uplatňuje především tam, kde je porušeno vedení vzdušné. Zdravý člověk využívá kostního vedení pří vnímání vlastního hlasu nebo velmi silných zvuků.

A) Vyšetření sluchového prahu vzdušného vedení: zahajuje vlastní audiometrické vyšetření.

  1. Vyšetření je subjektivní a závisí na sluchových možnostech pacienty, na jeho inteligenci, věku a vůli spolupracovat. Proto je nezbytné podrobně a jasně vysvětlit vyšetřované osobě, jak bude vyšetření probíhat.
  2. Vlastní údaje pacienta o jeho stavu sluchu a celkovém zdravotním stavu jsou nesmírně důležité. Například ušní šelesty (tinitus), závratě či jiné indispozice mohou vyšetření značně ovlivnit.
  3. Objektivní ušní nález, klasická zkouška sluchová, zkoušky ladičkami a postižení komunikace naznačují stav sluchu vyšetřovaného.
  4. Při vyšetření prahu sluchu vzdušného vedení se používá s výhodou přerušovaný tón. Je v prahových intenzitách mnohem zřetelnější než tón stálý (nepřerušovaný) a nemusíme brát v úvahu únavnost sluchových buněk.
  5. Nevyšetřované ucho často ohlušujeme. K ohlušení se používá šumů. V praxi preferujeme použití šumů úzkopásmových.

Praktické provedení :

  • Vyšetřovanou osobu nejprve podrobně seznámíme se způsobem vyšetření. Pak ji posadíme do TICHÉ  KOMORY tak, aby oknem mohla vidět ven na audiologickou sestru, ale zároveň nemohla vidět na panel audiometru. Nasadíme jí na uši sluchátka (na vyšetření  sluchového prahu vzdušným vedením), aby gumové těsnění dobře těsnilo. Správné nasazení sluchátek je velice důležité. Pokud by sluchátka např. špatně těsnila nebo padala z hlavy, mohlo by to výrazným způsobem ovlivnit vyšetření. Do ruky dáme vyšetřované osobě signalizační zařízení (tlačítko). Potom necháme vyšetřovanou osobu v kabině samotnou, dveře kabiny pevně uzavřeme. Tím docílíme , že je vyšetřovaná osoba v naprostém tichu a nic ji neruší (naprosto ideální podmínky vyšetření). Někdy se však stane, že vyšetřovaná osoba odmítne kabinu uzavřít (např. má stavy klaustrofobie, nebo je jinak indisponovaná). V takovém případě se kabina sice neuzavírá, ale sestra se musí snažit zajistit absolutní ticho v místnosti. Pokud je hluk např. zvenku vyšetřovací místnosti (rušná ulice, vrčí bagr či sekačka na trávu, je hluk z čekárny atd.), je provedení takového vyšetření prakticky nemožné.
  • Vyšetřovat začínáme lépe slyšícím uchem (podle názoru pacienta) a tónem 1000Hz. Postupně zvyšujeme intenzitu vyšetřovaného tónu od nula decibelů více, dokud ho vyšetřovaná osoba neuslyší a nedá signál tlačítkem (nebo jiným domluveným signálem). Tón ztlumíme, případně přerušíme a postup opakujeme. Udanou hodnotu zaznamenáme do audiogramu, ale pouze pokud se neliší od předchozí odpovědi. Vyšetření tónu několikrát zopakujeme, rozptyl udaných prahových hodnot nesmí přesáhnout 5 decibelů. Jako sluchový práh v takovém případě pak označíme nejnižší hodnotu, kterou vyšetřovaný opakovaně udává. Stejným způsobem nalezneme a označíme sluchové prahy tónů ostatních frekvencí v následujícím pořadí: 1000 Hz →2000 Hz →4000 Hz →8000 Hz. Po dosažení horní vyšetřované hranice pokračujeme 6000 Hz → 3000 Hz → 1500 Hz → 1000 Hz (zkontrolujeme opět práh na frekvenci 1000 Hz a pokračujeme do oblastí frekvenčně nižší) → 500 Hz → 250 Hz → 125 Hz. Kdo z vás si neumí představit, co to je frekvence (HZ), pak je to laicky řečeno výška tónu, kterou vyšetřovaná osoba slyší. Tón je slyšet zpočátku zcela normálně (přerušované pípání), pak začne být vyšší a vyšší ( poslední tóny frekvence 8000 Hz mohou být pro někoho už značně nepříjemné vysoké přerušované pištění) a následně jde výška tónů dolů. Poslední frekvence 250 Hz a 125 Hz může osoba slyšet jako takové přerušované hluboké houkání . Výsledkem vyšetření je graf na audiogramu.

 

B/ Vyšetření sluchového prahu kostního vedení: po vyšetření prahů vzdušného vedení vyšetřujeme práh pro vedení kostní. Při vyšetřování tohoto prahu dodržujeme:

  1. Práh sluchu kostního vedení musíme vyšetřit prakticky vždy. Nevyšetřujeme pouze v těchto případech: a) normakuzie (normální sluch), kdy na žádné frekvenci nepřekračuje práh vzdušného vedení  hladinu intenzity 20 decibelů. b) velmi vysoký práh sluchu vzdušného vedení, příp. praktická hluchota. Přímo v audiometru je omezena maximální intenzita stimulace kostního vedení.
  2. Vyšetření provádíme  pomocí kostního vibrátoru, který je součástí vybavení audiometru. Vibrátor přikládáme na planum mastoideum (na kost za uchem) a dobře ho fixujeme. Vibrátor na správném místě udržuje speciální pružina. Není vhodné, aby si vibrátor pacient sám přidržoval rukou, protože by mohl nastat falešnývibrační vjem. Také se nesmí vibrátor dotýkat boltce ucha, protože by mohlo dojít k přemosu na chrupavku zvukovodu a odtud na blanku bubínku. Vibrátor musí být přiložen celou svou plochou a ne jenom hranou. Pod plochou vibrátoru nesmí být vlasy.
  3. Stimulační signál je stejně jako u vzdušného vedení přerušovaný frekvenčně čistý tón o frekvencích 250-4000 HZz.
  4. Sluchátko, kterým jsme vyšetřovali vzdušné vedení, nyní předsuneme z vyšetřovaného ucha před boltec tak, aby netlačilo na vchod do zvukovodu. Ponechání sluchátka  na původním místě je chybou, která ovlivní kvalitu vyšetření vznikem tzv. okluzního (uzávěrového ) efektu. Tento efekt vzniká vždy, je-li uzavřen vnější zvukovod a současně se měří kostní vedení pomocí vibrátoru. Jde o zlepšení  prahu sluchu při kostním vedení na frekvencích dlouhých a pomalých akustických vln, tedy 250, 500 a 1000 Hz. Při aplikaci vyšetřovaného tónu z vibrátoru se rozkmitají příslušné kostěné části lebky a tím i kostěná část zvukovodu. V případě, že je zvukovod uzavřen, např. neodsunutým sluchátkem, přenesou se kmity z kosti na vzduchový sloupec v uzavřeném zvukovodu, dále na blanku bubínku a cestou středoušního vedení do labyrintu. Část akustické energie se tak přenáší navíc i vzdušnou cestou a může tento okluzní efekt zlepšit sluch až o 15 decibelů.
  5. Druhé sluchátko ze vzdušného vedení necháme na nevyšetřovaném uchu k aplikaci maskovacího šumu.
  6. Při vyšetření kostního vedení musíme nevyšetřované ucho ohlušovat prakticky vždy. Používáme úzkopásmový šum.

Praktické provedení:

  • postup se technicky podobá vyšetření vzdušného vedení, klade jen vyšší nároky na kvalitu ohlušení nevyšetřovaného ucha (k ohlušení musí dojít vždy, aby nedošlo k přeslechu a k okluzivnímu efektu). Po skončení vyšetření vzdušného vedení sluchátky nasadíme vyšetřovanému pečlivě kostní vibrátor. Vyšetřovat začínáme hůře slyšícím uchem, protože tento postup zjednodušuje ohlušení maskovaného, tedy lépe slyšícího ucha. Nastavíme příslušný maskovací šum a do vyšetřovaného ucha zavádíme stimulační tón.  Hladinu nejnižší intenzity, kdy pacient udá sluchový vjem označíme do audiogramu. Tento získaný práh zkontrolujeme opakováním. Vyšetřujeme v následujícím sledu : 1000 Hz, 2000 Hz, 4000 Hz.Pak se vracíme na 3000 Ht, 1500 Hz a zopakujeme 1000 Hz. Vyšetření dokončíme frkvencí 500 Hz a 250 Hz.
  • Vyšetřením sluchového prahu kostním vedením je vyšetření ukončeno. Výsledkem je záznam = audiogram, který přesně vypovídá o sluchové vadě či poruše. Vyšetření trvá velice různou dobu. Záleží na spolupráci sestry a vyšetřované osoby, na stavu  sluchu a na dalších vlivech. Běžně takové vyšetření trvá 15-30 minut.Pokud se vyšetřuje normální sluch a nebo poruchy či vady oboustraně stejné  intenzity, vyšetření není obvykle nijak složité. Pokud však vyšetřujeme jednostrannou nedoslýchavost, je vyšetření mnohem složitější.

Při intenzitě 50 db a výše, tedy 50 decibelů nad možným prahem sluchu, dochází k vibracím tekutin vnitřního ucha, které vedou k „přeslechu“. Zjednodušeně řečeno. Pokud je sluchový práh zdravého ucha např. 20 db a pak vyšetřujeme druhé ( horší) ucho, do kterého pouštíme např. 60 decibelů ( vyšetřované osoba stále nijak nereaguje), dochází k přeslechu, tedy vyšetřovaná osoba zvuk již slyší, ale ve zdravém uchu a tak jej označí. A to je samozřejmě chyba. Aby k tomuto jevu nedocházelo, tak od 50 db více vždy nevyšetřované ucho maskujeme šumem. Intenzitu šumu dáváme podle vzorce It-40 = šum ( intenzita tónu – 40). Takže pokud pouštíme do ucha 80 db tónu, maskujeme intenzitou 70 db šumu. Šum si můžete představit jako hodně hlasité šumění listnatého lesa, nebo jako šumění v rádiu, kde je špatně nastavená frekvence. Čím více přidáváme decibelů do vyšetřovaného ucha, tím hlasitěji musíme maskovat šumem do ucha nevyšetřovaného. Slabý šum většinou problém nečiní, ale čím je intenzivnější, tím je pro vyšetřovanou osobu nepříjemnější a rušivý. Vyšetřovaná osoba tak někdy není schopna koncentrace na “ pípání“ a vnímá pouze šum. V takovém případě trvá vyšetření i např. hodinu a musí se i opakovat v následujících dnech.

Při audiologickém vyšetření je naprosto nezbytná spolupráce vyšetřované osoby a audiologické sestry. Proto může toto vyšetření podstoupit pouza ta osoba, která je takové spolupráce schopná jak z hlediska intelektu, zdravotního stavu , tak věku. U dětí se začíná s tímto vyšetřením okolo 4-5 věku dítěte, kdy probíhá vyšetření spíš hrou a soutěžením. Každé dítě je jiné. Jsou děti, které zvládnou vyšetření už před 4. rokem věku a jsou děti, které vyšetření nezvládnou ani v 6. letech věku.

audio1

audiogram: červená barva značí pravé ucho, modrá levé ucho.Kolečka ukazují vzdušné vedení ,   < a svorky ukazují kostní vedení. U normálního sluchu  by měla být linka na všech frekvencích na max. 20 decibelech (viz. spodní graf)

Audiogram for a patient with normal hearing

další graf ukazuje jednostrannou nedoslýchavost:

Audiogram showing Menieres Disease

 

Tichá komora, kde se vyšetřuje audiologické vyšetření:

     

Materiály použité ve všech článcích z oblasti ORL Ušní problematika a audiologie jsou čerpány především z následujících zdrojů :
kniha: Lidské tělo (Z anglického originálu The Human Body), vydavatelství Gemini 1992
kniha: Lidské tělo  (Z anglického originálu The Joy of Knowledge), vydavatelství Albatros 1985
kniha: Anatomie 1 a 2,autor MUDr. Radomír Čihák,DrSc., vydavatelství Avicenum 1988
učebnice: Základy praktické audiologie a audiometrie, Mojmír Lejska a kolektiv autorů
přednášky:  Mudr. Mojmíra Lejsky CSc., MUDr. Ivana Šejna CS. a dalšího kolektivu lékařů a odborníků z oblasti fyziky a audiologie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *