Záněty vedlejších dutin nosních

Záněty vedlejších dutin nosních

Výsledek obrázku pro vedlejší dutiny nosní

Záněty vedlejších dutin nosních (sinusitis paranasalis)  jsou akutní i chronické a patří k velmi častým onemocněním. U dospělých je zánětem nejčastěji postižena čelistní dutina, na druhém místě sklípky etmoidální a pak teprve na třetím místě dutina čelní. Záněty klínové kosti se oproti tomu vyskytují jen ojediněle. U dětí je frekvence výskytu sinusitid poněkud odlišná. Na prvním místě co do četnosti se u nich setkáváme s etmoiditidou (zánět etmoidální paranazální dutiny), protože u malých dětí jsou po narození vyvinuty jen ethmoidální sklípky a maxillární dutina se začíná vyvíjet až v 1 roce života, frontální dutina až v 6 letech a sfenoidální až v 10 letech.

Výsledek obrázku pro ethmoidální sklípky

Onemocnění může postihnout jen jednu z paranasálních dutin (monosinusitis), nebo jde o zánět více dutin současně  (polysinusitis). Často se např. kombinuje sinusitis maxillaris či frontalis s etmoiditidou a nezřídka se též setkáváme i s jednostranným, popř. oboustranným zánětem celého systému paranasálních dutin = pansinusitis.

Etiopatogeneze sinusitid je pro jednotlivé skupiny paranasálních  dutin obdobná.  U akutních zánětů jde primárně nejčastěji o infekci virovou, ale i prvotní bakteriální etiologii nutno brát v úvahu. Primárně, zejména však při superinfekci, se uplatňují pneumokoky, Haemophilus influenzae, hemolytické streptokoky, stafylokoky, Escherichia coli, řídčeji i anaeroby. U akutních sinusitid obvykle při tom jde o infekci monomikrobiální (jedním typem mikrobů), zatímco u zánětů chronických většinou zjišťujeme infekci smíšenou. Infekce se do dutin nejčastěji dostane při akutní rýmě z dutiny nosní, méně často je tam zanesena vzdušným proudem, nebo velmi zřídka i infikovanou vodou z plaveckých bazénů. Na rozdíl od převládající rhinogenní cesty infekce (cesta rýmou) vzniká maxillární sinusitida asi u 10% postižených též dentogenně (ze zubů).

U akutních zánětů paranasálních dutin se rozlišuje forma katarální se serózní nebo hlenovitou sekrecí a záněty hnisavé. Přitom změny u obou těchto forem akutního zánětu bývají v převážné většině reverzibilní (vratný, schopný zpětného procesu ). Pro chronické záněty je charakteristická polypózní hyperplasie sliznice (stav, kdy dochází ke zmnožení buněk sliznice) nebo tvorba granulací a přítomnost hlenohnisavého či hnisavého sekretu.

K hlavním příznakům zánětů paranasálních dutin patří bolest dutiny, sekrece z nosu a zhoršení nosní průchodnosti. Akutní záněty paranasálních dutin bývají téměř konstantně provázeny různě intenzivní bolestí v oblasti obličeje a v hlavě a je přitom charakteristické, že se bolesti stupňují v odpoledních hodinách, v předklonu a při kašli. Charakter a intenzita bolesti se liší podle prudkosti zánětu, druhu postižené dutiny, konstituce a celkového stavu nemocného od pouhého tlaku v hlavě až k velmi silným bolestem bodavého či pulsujícího rázu. Při akutní maxillární či frontální sinusitidě bývá maximum bolesti nad postiženou dutinou s vystřelováním mezi oči a ke kořenu nosu a u sfenoiditidy je pociťována v temeni nebo vystřeluje do záhlaví. Dalším důležitým příznakem u akutních sinusitid je i bolestivost při tlaku či poklepu nad postiženou dutinou. U chronických sinusitid bývají bolesti méně výrazné a mohou někdy zcela chybět. Jednostranná, většinou hnisavá či hlenohnisavá sekrece z nosu je vždy důvodem, abychom kromě jiného (např. cizí těleso) pomýšleli na sinusitidu. Sekret však nemusí být vždy vysmrkáván, ale při zánětech zadních etmoidálních sklípků nebo dutiny kosti klínové zatéká do nosohltanu. Drážděním patologickým sekretem z paranasálních dutin dochází k sekundárnímu zánětlivému prosáknutí nosní sliznice a k občasnému nebo i trvalému ztížení nosní průchodnosti. podobně jako jednostranná sekrece, tak i jednostranné ztížené dýchání nosem by mělo být vždy podnětem k podezření na sinusitidu. Z celkových příznaků bývají v prvních dnech zvýšená teplota, pocit únavy a snížené pracovní výkonnosti. U dětí může být symptomatologie sinusitid obdobná jako u dospělých, ale častěji jsou příznaky méně výrazné, nebi je děti ani neuvádějí. relativně často se u nich totiž setkáváme s chronickými katarálními záněty, které pro chudost symptomatologie bývají označovány jako latentní (skryté, utajené), ale mohou nepříznivě ovlivňovat činnost jiných orgánů, např. průdušek, plic, systému gastrointestinálního a ledvin. Vzhledem k věku a postupnému vývoji jednotlivých dutin se s etmoiditidou můžeme setkat již u kojenců, s maxillární sinusitidou častěji až po 4. roce života a ještě později se záněty dutiny kosti klínové či dutin čelních.

Jak tuto nemoc diagnostikovat. Kromě vyhodnocení anamnestických údajů záleží diagnóza paranasálních  dutin zejména na rhinoskopickém a rtg vyšetření. V nejasných případech upřesní rhinoskopický nález vyšetření s optikami, popř. sinusoskopie ( endoskopické vyšetření sinusů paranazálních dutin).

Léčba akutních sinusitid se řídí intenzitou příznaků a rozsahem postižení dutin. Při mírném průběhu provázeném jen lehce zvýšenými teplotami se předepisují dekongescenčně působící nosní kapky ( lék určený k odstranění zduření ), aby se  splasknutím zduřené sliznice fysiologických vývodů umožnila jejich drenáž a odtok nahromaděného sekretu. Je výhodný domácí klid, potní kůry a acylpyrin. U akutních katarálních zánětů dochází při této léčbě většinou k ústupu onemocnění během několika málo dní. Při prudším průběhu onemocnění s výraznými bolestmi a teplotami nad 38°C a tomu přiměřeným místním nálezem nutno předpokládat hnisavou formu zánětu, popř. i počínající komplikaci. V takových případech neváháme po předchozím odběru sekretu z nosu na bakteriologické vyšetření aplikovat antibiotika,  zpočátku např. penicilin. Při maxilární sinusitidě je též zapotřebí provést punkci a výplach čelistní dutiny s následnou instilací Framykoinu a při ostatních zánětech dutin anemizovat jejich vývody a sekret pak odsávat vývěvou.

Výsledek obrázku pro punkce čelistní dutiny

U chronických sinusitid je nutné kombinovat jak léčbu místní, tak i celkovou.  Především je potřeba odstranit anatomické překážky odtoku sekretu z vývodů dutin (jde o např. resekci vybočené přepážky, odstranění nosních polypů, sanaci kariezních zubů nebo adenotomii). Patologický sekret se z maxilárního sinu odstraňuje punkcí a výplachem dutiny, z ostatních dutin odsáváme po anemizaci vývodů. Antibiotika se dávají podle citlivosti, nejčastěji Framykoin. Celkově podávaná antibiotika se však moc dobře neosvědčují, ale mají svůj nesporný význam při těžších akutních exacerbacích provázených horečkami, nebo při počínajících komplikacích. Dobré výsledky mívají také autovakcíny (Autovakcína je očkovací látka připravená z bakterií, které jsou přítomny v zánětlivém ložisku nemocného. Používá se k léčbě chronických zánětlivých procesů, které špatně reagují na léčbu. Po podání začne tělo vytvářet protilátky proti příslušné bakterii. Slovo autovakcína nesouvisí s problematikou nádorových onemocnění.). Při podezření na alergický původ onemocnění je vhodné alergologické vyšetření a léčba. K operacím se přistupuje až po vyčerpání všech dostupných prostředků jak terapie místní, tak i celkové.

Poměrně častým nálezem v čelistních dutinách bývají cysty. Vznikají na podkladě slizničního zánětu nebo alergie, dojde-li k uzávěru vývodu hlenové žlázky. Retencí (zadržením) hlenu vzniká tenkostěnná slizniční cysta vyplňující část nebo celou čelistní dutinu. Tlak velkých cyst na stěny dutiny způsobuje bolesti, ale žádné nosní příznaky, takže se myslí spíše na primární infekci trojklanného nervu. K diagnóze obvykle stačí rentgenové vyšetření dutin, někdy je však nutné vyšetření tomografické (CT). Léčba je chirurgická.

KOMPLIKACE zánětů vedlejších dutin nosních:

Komplikacemi zánětů paranasálních dutin označujeme chorobné stavy, při kterých dojde k přestupu infekce z postižené paranasální dutiny do okolí. V podstatě jde o komplikace, při kterých  je postiženo kostěné ohraničení dutiny, přestup infekce do orbity a do nitrolebí.Každá z uvedených komplikací může mít svůj původ v kterékoli paranasální dutině.

  • orbitální komplikace = nejčastější (hlavně u dětí)= záněty zrakového orgánu (jakékoliv jeho části, např. kolaterální edém orbity, ostitidy a periostitidy, flegmóny či abscesy očnice, retrobulbární neuritidy, panoftalmie atd.)

Výsledek obrázku pro orbitální komplikace

 

  • endokraniální komplikace jsou méně časté než orbitální. Rozdělují se do několika velkých skupin. Jsou to zejména pachymeningitis externa nebo interna, extradurální nebo sub-durální absces, meningitis, mozkové abscesy a tromboflebitidy nitrolebečních splavů atd. Vyskytují se buď samostatně, nebo v nejrůznějších kombinacích. Jejich klinické projevy nemusejí být nikterak výrazné (jako např. v případě pachymeningitis externa), nebo naopak jsou velmi silně vyjádřeny. Příznakem může být rozvoj meningeálních jevů, nitrolební hypertenze, epileptické záchvaty atd.Dost často jde obvykle o velmi těžký stav pacienta. Terapeuticky je zpravidla nutná bezodkladná radikální chirurgická léčba zánětu paranazálních dutin, even-tuálně ve spolupráci s neurochirurgy a často i opakované lumbální punkce ke snižování tlaku likvoru. Samozřejmostí je úzká spolupráce nejen s již uvedenými neurochirurgy, ale i s oftalmology a neurology. Širokospektrá antibiotika a dle potřeb další medikace jsou samozřejmým doprovodem chirurgického léčebného přístupu.

Výsledek obrázku pro komplikace zánětu vedlejších dutin nosních

zdroj: kniha Základy Otorhinolaryngologie Masarykova iniverzita fakulta lékařská

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *