Alzheimerova nemoc

Alzheimerova nemoc

 Alzheimerova choroba je jednou z nejrozšířenějších forem demence. Je definována jako získaná globální porucha intelektu, paměti a osobnosti. Je závažným problémem především vyššího věku. Odhaduje se, že poruchou paměti trpí asi 10% osob ve věku nad 70 let, z toho asi u 1/2 jde o Alzheimerovu chorobu. Riziko výskytu jakékoli demence je u žen 1,9 krát vyšší než u mužů, riziko výskytu Alzheimerovy nemoci je u žen 3,1 krát vyšší než u mužů. Četnost této nemoci roste s věkem. Příčina onemocnění je dosud nejasná. V poslední době se uvažuje o genetické vadě v oblasti 21 chromozomu. Genetická příčina způsobuje tuto nemoc asi ve 20% případů (tzv. familiární onemocnění), ale v 80% případů jsou v podezření i jiné faktory, např. zánětlivá nebo virová onemocnění,  toxické vlivy a životní prostředí. Uvedené faktory mohou způsobovat onemocnění ve vzájemné součinnosti. Zhoršování funkce mozku je způsobeno dvěma hlavními procesy:

  1. tvorbou látek, které doslova „dusí“ neurony čili nervové buňky mozku
  2. poklesem tvorby mozkových neurotransmiterů (chemických poslů = pošťáků), což má za následek narušení až znemožnění normální „komunikace“ jednotlivými neurony navzájem.

Alzheimerova choroba začíná obvykle velmi pomalu, nenápadně po 60 letech, vzácněji i kolem 50 let. S věkem se snižuje hmotnost a velikost mozku. Pokles hmotnosti mozku zůstává významný i po korelaci antropologických proměn populace, k nimž došlo v průběhu našeho století. S věkem dochází k úbytku objemu bílé hmoty, ale snižuje se i tloušťka mozkové kůry (nejvíce ve frontální oblasti). Po šedesátém roce života se rozšiřují mozkové komory. Míra jejich rozšiřování je proměnlivá. Při Alzheimerově nemoci probíhají podobné změny jako při stárnutí, t.j. klesá hmotnost a objem mozku, snižuje se tloušťka mozkové kůry a rozšiřují se mozkové komory. Tyto změny jsou však podstatně nápadnější a rychlejší, pokles hmotnosti je značně vyšší (200 až 300g = víc než 10% proti normě). Dochází k atrofii (zmenšení) zejména velkých korových neuronů, zmenšování jadérek neuronů, bývá přítomnost senilních plak s amyloidem, vytváří se neuronální klubka, dochází ke zmenšování počtu dendritických větviček.

Rozvoj Alzheimerovy choroby je obvykle velmi pomalý a tzv. preklinická fáze, projevující se pouze určitými problémy s pamětí, může často trvat i několik let. Alzheimerova choroba se vyskytuje ve dvou podobách:

  1. familiární (vrozená) forma je poměrně vzácná. Názory na její výskyt se však liší. Podle některých odborníků má na svědomí asi 5% , podle jiných pouze 1% všech případů. Dědičné vlivy se pochopitelně uplatňují, avšak zdá se, že ne ve všech případech. Tato forma postihuje člověka obvykle po padesátém roce věku.
  2. sporadická (občasná) forma má na svědomí 80% všech případů. Je to typické onemocnění vyššího věku. Uplatňují se zde i jiné než dědičné faktory (viry, záněty, toxické vlivy atd.)

Pokud jeden z členů vaší rodiny trpí Alzheimerovou chorobou, neznamená to ještě, že musíte onemocnět vy nebo že nemoc zdědí vaše děti. Z řady studií vyplývá, že o dědičnosti rozhoduje více než jeden genetický faktor. Alzheimerova choroba není v žádném případě nakažlivá (to znamená, ž se nemůže přenášet z jednoho člověka na druhého přímým kontaktem ani vzduchem).

Jak se Alzheimerova choroba pozná? Zdaleka ne všechny případy této choroby mají totožné příznaky. Konkrétní projevy onemocnění jsou totiž ovlivňovány i typem osobnosti, předchozím tělesným a duševním stavem a stylem života. Specializovaní lékaři (neuropsychologové, psychiatři, neurologové, geriatři nebo psychogeriatři) ovšem dovedou onemocnění velmi přesně diagnostikovat pomocí klinických vyšetření založených na specifických testech. První varovná zvonění jsou:

  1. zhoršování paměti, projevující se zapomínáním zcela nedávných událostí a jmen
  2. další zhoršování paměti, projevující se neschopností vybavit si data nebo nalézt (známou) cestu domů
  3. stále obtížnější rozhodování
  4. pokles zájmu o své zaměstnání a koníčky

Pokud jste některou z těchto známek zpozorovali u svého partnera, jednoho z rodičů či přátel, je čas konzultovat problém s příslušným lékařem.

Ve vývoji Alzheimerovy choroby lze rozlišovat tři odlišná stadia. Pro každé z nich jsou charakteristické jiné speciální „problémy“, přičemž však některé z těchto problémů se mohou objevit v kterémkoli stadiu, zatímco jiné nemusejí nastat vůbec. Přechod mezi stadiem I a II a mezi stadiem II a III může trvat i několik let.

1. První stadium: jsou pouze mírné a často přehlédnutelné příznaky:

  • zhoršování paměti (zejména pro zcela nedávné události)
  • přechodná časová dezorientace (neschopnost si vybavit, jaký je den, měsíc či rok)
  • prostorová dezorientace (neschopnost poznat známá místa, např. nemocný nepoznává ani to, že je ve svém vlastním bytě)
  • ztráta iniciativy a průbojnosti
  • obtížné hledání slov
  • poruchy abstraktního myšlení
  • potíže s rozhodováním
  • často zpomalené psychomotorické tempo (např. problémy při psaní a čtení)
  • někdy neklid s halucinacemi a iluzemi, někdy naopak apatie

Pro toto první období bývá typické, že se pacient často opakuje, ztrácí a zapomíná věci jako třeba klíče, obtížně hledá slova pro pojmenování zcela běžných věcí (např. tužka, kniha aj.). Nemocných je těmito prvními příznaky vystrašena, uvedena do rozpaků a deprimována (to je také často příčina, proč se stydí jít k lékaři a svůj problém nechce přiznat ani sobě ani rodině)

2. Druhé stadium: jsou výraznější příznaky a problémy, které již nemocnému znemožňují vykonávat řadu běžných každodenních aktivit:

  • významné výpadky paměti (včetně jmen členů rodiny)
  • snížená schopnost postarat se sám o sebe (nutnost pomoci např. při mytí nebo oblékání)
  • časté případy, kdy se nemocný ztratí nebo zabloudí i na známých místech
  • zhoršení řečových schopností
  • halucinace (bludy)

3. třetí stadium: je již úplná závislost na pomoci jiných lidí, kognitivní poruchy (vjemové) ústí ve významný rozklad celé osobnosti:

  • obtíže při příjmu potravy, nutnost pomoci další osoby
  • neschopnost poznat přátele, a dokonce i členy vlastní rodiny
  • obtíže s chůzí (někdy až upoutání na lůžko)
  • Apraxie (ztráta schopnosti vykonávat koordinované, účelné a naučené pohyby i
    přesto, že pacient má fyzickou schopnost takové úkony provést )
  • neudržení moči nebo stolice
  • významné poruchy chování (pacient není schopen myslet ani mluvit)
  • někdy epileptické záchvaty
  • myoklonie (krátké svalové záškuby, které jsou způsobeny poškozením
    nervového systému)
  • poruchy zraku až slepota

Diagnostika: pro diagnostiku Alzheimerovy choroby neexistuje žádný jeden stoprocentně spolehlivý test. Diagnóza se proto stanovuje na základě mnoha různých klinických a laboratorních dat, jako tzv. diagnóza diferenciální = tedy po vyloučení ostatních možných příčin pozorovaných příznaků. Jaká vyšetření jsou tedy nezbytná:

  • vyšetření neuropsychologického stavu pomocí standardních testů. Za tím účelem je nutné pacienta odeslat ke specialistovi (neuropsychologovi, psychiatrovi, neurologovi, geriatrovi a psychogeriatrovi). Testy tvoří soubory otázek, jejichž cílem je zjistit úroveň kognitivních schopností pacienta, jako jsou paměť, pozornost, logické uvažování a schopnost vykonávat motorické úkoly. Provedení těchto vyšetření trvá asi 2 -3 hodiny.
  • vyšetření hlavy a mozku pomocí CT a MR s cílem vyloučit přítomnost ostatních chorob, jež se mohou projevovat obdobnými příznaky
  • podrobné klinické vyšetření s cílem vyloučit obdobné příznaky jako Alzheimerova choroba (jde např. o vyšetření štítné žlázy, EEG, likvorologické a interní vyšetření, vyloučení AIDS, vyloučení lues atd.)
  • mozková biopsie  (histologie mozkové tkáně) určí definitivní diagnózu Alzheimerovy choroby.

 Léčba: bohužel vzhledem k tomu, že dosud stále ještě nejsou přesně známy příčiny Alzheimerovy choroby, neexistuje ani možnost její příčinné léčby a tedy jejího vyléčení. Je ovšem k dispozici celá řada léků, které zmírňují nebo i odstraňují její příznaky a zlepšují kvalitu života postižených. Kromě  toho existuje celá řada iniciativ a organizací, které usilují o to, jak pomoci rodinám a postiženým osobám, jež o nemocné pečují. Základními léky jsou: antidepresiva, neuroleptika, anxiolytika, antiparkinsonika, trankvilizéry a barbituráty, nootropika či antiepileptika. Dále to jsou léky zvané inhibitory cholinesterázy (např. Aricept), které mají schopnost obnovit v mozku potřebnou rovnováhu koncentrace neurotransmiteru acetylcholinu, která při Alzheimerově chorobě klesá v důsledku úbytku neuronů. Acetylcholin je neurotransmiter (přenašeč nervových signálů), který se podílí na celé řadě nervových procesů a především pak na paměťových schopnostech. Poslední dva jsou tzv. léky nové generace, lteré již prošly závěrečnou fází klinických zkoušek.

Prognóza: Nemoc je progredující, smrt nastává obvykle do 3-5 let. Jedná se o čtvrtou  až pátou nejčastější základní příčinu smrti dospělé polupace v rozvinutých zemích.

 

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1095889602-barvy-zivota/207562221200016/obsah/145669-alzheimerova-nemoc

 Jak nejlépe pomoci člověku s Alzheimerovou nemocí:

  • pomáhejte mu dělat pouze věci, které nedovede udělat sám – nedělejte všechno za něj. Jen tak mu pomůžete zachovat určitý stupeň soběstačnosti. Jde o dospělého člověka, který se pouze chová jako dítě, není však dítětem.
  • zajistěte, aby nemocný přijímal pravidelnou stravu bohatou  na tekutiny a vlákninu
  • zajistěte, aby nemocný snadno poznal umístění toalety (srozumitelné znamení na dveřích a stále svítící světlo hlavně v noci apod.)
  • snažte se zabránit vzniku zácpy (o radu požádejte lékaře, může předepsat potřebné léky)
  • postarejte se, aby měl nemocný oblečení, které se snadno uvolňuje a svléká
  • bezprostředně před spaním nenabízejte nemocnému nic k pití
  • pokud se vyskytne inkontinence, vyhledejte lékařskou pomoc
  • zajistěte nižší lůžko na spaní (na vysokém lůžku hrozí pády a tím i zlomeniny). Poblíž lůžka umístěte pohodlné křeslo
  • odstraňte překážky, které mohou způsobit pády (např. koberce,prahy, nábytek s ostrými rohy, nedávejte příliš těsné boty atd.)
  • zajistěte dostatek světla ve dne i v noci
  •  když je pacient agresivní nebo podrážděný, nedávejte najevo strach a neztrácejte trpělivost. Zkuste místo toho upoutat jeho pozornost na jiné subjekty, např. pusťte rádio či televizi, zaměstnejte ho nějakou lehkou ruční prací apod. Pokud se však záchvaty agresivity opakují často, poraďte se s lékařem, který může pomoci léky.
  • neberte si osobně nadávky či urážky pacienta. Vůbec si neuvědomuje, jak nevhodně se chová a hlavně si to ani nepamatuje. Jeho slova nejsou vlastně určená Vám, ale jeho bludům a halucinacím.
  • pokud přes všechnu snahu přece jen ztratíte nad sebou kontrolu a trpělivost, nepřipouštějte si vinu. Takové výbuchy jsou jen zcela přirozeným ventilem vašeho vlastního stresu. Nejste robot, jste jen člověk. Pokud však k vašemu „selhání“ bude docházet častěji, může to znamenat, že i vy potřebujete pomoc nebo alespoň „dobití baterií“. Existují organizace, na kterou se můžete pro takovou pomoc obrátit.
  • pokuste se odhalit, k jakým změnám v pacientových návycích nebo způsobu života v posledních dnech došlo. Díky tomu možná odhalíte příčinu jeho současných problémů. Podrážděnost nebo agresivitu může někdy vyvolat i docela obyčejná bolest hlavy.
  • kdykoliv budete s postiženým mluvit, dívejte se mu do očí a sledujte, zda vás vnímá. Používejte krátké věty, jednoduchá slova (jako by jste mluvili s cizincem, neříkejte nic složitého).Vypněte při hovoru televizor či rádio, nemluvte více lidí najednou. Několikrát svůj požadavek zřetelně zopakujte. Mějte na mysli, že i když onemocníění způsobilo postiženému problémy s chápáním slov, není dítě ani neživá věc. Proto k němu vždy přistupujte s patřičnou úctou a respektem a nehovořte o něm s dalšími lidmi, jakoby nebyl  vůbec přítomen.
  • nešetřete úsměvy nebo přátelskými gesty a pohledy, tím pacienta uklidníte a usnadníte mu už tak obtížnou komunikaci. Udržujte s ním kontakt prostřednictvím doteků, pohlazením, mazlením atd. Také psí kamarád může pomoci pacienta zklidnit. Pamatujte, čím klidněji budete jednat vy, tím klidnější bude i váš svěřenec.
  • pokud nemůže nemocný v noci spát, snažte se povzbuzovat pacienta k větší aktivitě přes den, nepodporujte odpolední spánek („šlofíček po obědě). Pokuste se, aby nemocný chodil spát vždy ve stejnou dobu, aby se mu tedy uléhání na lůžko stalo jakousi rutinou. Nedávejte mu před ulehnutím stravu s vysokým obsahem cukrů, který nadměrně zvyšuje energii a aktivitu. Požádejte lékaře v předepsání vhodných léků
  • pokud se pacient začne toulat ( i ve známém prostředí) a pak není schopen najít ani cestu domů, nejspíše právě v tento okamžik si plně uvědomíte, že se cosi změnilo už navždy. Pokuste se porozumět tuláctví nemocného, pokuste se zjistit, proč odchází (může to napovědět, kam chce jít). Vynasnažte se ho více zaměstnat doma, hledejte aktivity, které mu pomůžou zapomenout na to, že chce jít pryč. Vždy dbejte na to, aby na všech jeho částech oděvu byly umístěny identifikační kartičky s adresou a tělěfonním číslem, na něž lze podat zprávu, pokud je pacient mimo dů, vhodné jsou též identifikační kartičky na náramku na ruce či na řetízek. Vysvětlete situaci co největšímu okruhu lidí v okolí (sousedé atd.), aby věděli, že postižený není ani blázen ani nebezpečný, pouze potřebuje pomoct. Dejte jim kontakt na vás. Samozřejmě se snažte zajistit byt či dům před nežádoucím odchodem pacienta. Pozor, změnou místa pobytu (dovolená, sanatorium, přestěhování atd.) se tuláctví výrazně zhorší. Také změna pečující osoby může stav zhoršit. Pokud se nemocný ztratí, odejde z domu, neplísněte ho. Tím byste ho jen více polekali a způsobili, že bude ještě zmatenější.
  • pacient  s Alzheimerovou chorobou může sexuálně žít jako kdokoliv jiný, ale onemocnění jej zbavuje zábran. Může tedy přijmout neobvyklé či dokonce nežádoucí praktiky, které  nemusí uplatňovat pouze vůči vám, ale i vůči jiným osobám. Nezlobte se proto na něj, ale snažte se situaci řešit klidně (i když je to někdy opravdu obtížné),pokuste se mu jeho nevhodné chování rozmluvit a zvýšit tělesné kontakty (častější obětí, pohlazení nebo držení za ruku).
  • pokud má halucinace, nezpochybňujte pravdivost jeho tvrzení, nezvyšujte hlas. Tím ho spíše uklidníte. Vaše argumenty stejně nepochopí, pouze by se více rozrušil.
  • velmi šokující a děsivá zkušenost nastane v momentě, kdy vás přestane nemocný poznávat. Budete se cítit dotčeně a smutně, možná dokonce rozezleně. Budete mít pocit osamění a smutku, budete se cítit „ztraceni“. Neschopnost poznat dokonce i členy rodiny se nazývá PROSOPAGNOSIE a je bohužel u tohoto onemocnění častá. S tímto problém nelze příliš mnoho dělat. Pokuste se s tím smířit (lze požádat o pomoc i odborníka)
  • nedělejte v prostředí, v němž nemocný žije, příliš mnoho změn, změny provádějte postupně a jen takové, které jsou nezbytné pro usnadnění práce s nemocným
  • nenechávejte po bytě zrcadla, mohou pacienta v pozdějším stadiu zmást, postrašit nebo dokonce podráždit

Další informace, které se Vám mohou hodit:

  • k omezení způsobilosti k právním úkonům se přistupuje v případě, když je dotyčná osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopna činit jen některé právní úkony.
  • ke zbavení způsobilosti k právním úkonům se dospívá tehdy, když nemocný není vůbec schopen vykonávat právní úkony.
  • žádost může podat teoreticky sama dotyčná osoba, stejně jako někdo z příbuzných (partner, děti, sourozenci, ale také zdravotnické zařízení nebo státní orgán)
  • sepsanou žádost na omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům lze podat k příslušnému soudu podle bydliště dotyčného, Soud pak vyzve toho, kdo žádost podal, o předložení lékařského osvědčení, které by prokazovalo, že je domněnka nezpůsobilosti opodstatněná
  • poté soud ustanoví soudního znalce, který dotyčného navštíví a vyjádří se k otázkám, které mu soud ohledně posuzované osoby položí. posuzovaná osoba má povinnost se prohlídce podrobit
  • na základě rozhodnutí soudu jí bude stanoven zástupce pro jednání, zpravidla advokát. Potom bude soudem ustanoven opatrovník
  • kdy je vhodné žádost předložit? Pokud nemocný není schopen např. přijímat a starat se o peníze (nepřijme si důchod atd.) nebo není schopen dát  souhlas k poskytování zdravotních informací rodině či když je potřeba řešit následující péči o nemocného a on již nemůže poskytnout souhlas atd.
  • pokud potřebujete radu (jak právní, tak z hlediska péče a ošetřování pacienta s Alzheimerovou nemocí), vznikla v roce 1997 Česká alzheimerovská společnost (ČALS), která Vám s Vaším problémem či dotazem pomůže. ČALS má síť kontaktních míst na celém území republiky, jejich seznam najdete na http://www.alzheimer.cz/
  • velké množství rad a návodů, jak zvládnout péči o nemocného s Alzheimerovou chorobou najdete  v knize „Alzheimerova choroba – průvodce pro blízké nemocných“, autor Mathilde Regnault (opravdu doporučuji, velmi mnoho užitečných rad)

Alzheimerova choroba - Průvodce pro blízké nemockých

Mohlo by Vás ještě zajímat: http://nemoc-pomoc.cz/?page_id=1784

zdroje:
kniha: „Neurologie pro sestry“ , autor Ivana Tyrlíková a kolektiv
kniha:“Neurologie pro studenty lékařské fakulty“ , autor Zdeněk Ambler
kniha: „Alzheimerova choroba – průvodce pro blízké nemocných“, autor Mathilde Regnault 
kniha: „Alzheimerova nemoc v rodině“, autor firma Pfizer
kniha: “ Alzheimerova nemoc a další demence“ , autor František Koukolík a Roman Jirák

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *