Anatomie centrálního nervového systému

Anatomie centrálního nervového systému

Centrální nervový systém (CNS) se skládá z mozku a míchy. S CNS je spojen periferní nervový systém zasahující do každé části těla. Má také dvě části: mozkové a míšní nervy ovládané vůlí a autonomní nervstvo, které řídí vnitřní orgány bez našeho vědomí. Mozkové a míšní nervy  zajišťují vedení především vědomých počitků a řídí činnost kosterního svalstva.  Dostředivá nervová vlákna vedou do CNS řadu informací z jednotlivých smyslových orgánů, tj. z orgánů zrakových, sluchových, z chuťových pohárků, ústrojí rovnováhy  a ze svalových vřetének atd., ale také z milionů dotykových, teplotních a tlakových receptorů a volných nervových zakončení reagujících na bolestivé podněty. Tyto receptory jsou v kůži. V těle jsou i receptory vnímající stupeň natažení svalů a šlach a jiné, které registrují krevní tlak, napětí stěn cév a hladinu kyslíku, glukózy a oxidu uhličitého v krvi. Motorické (odstředivé) nervové dráhy vycházející z CNS vedou povely ke svalům a ovládají jejich pohyb.

Mícha (lat. medulla spinalis) je dlouhá, tenká nervová trubice nervové tkáně a podpůrných buněk uvnitř  páteře, která navazuje na prodlouženou míchu v mozkovém kmeni, vede skrz velký týlní otvor a končí nad druhým bederním obratlem v místě zvaném conus medullaris , kde se definitivně rozpadá z tzv.  filum terminale  na jednotlivé  míšní nervy. Délka míchy člověka je cca 45 cm u mužů a 43 cm u žen a průměr se snižuje směrem dolů z 13 mm na 6.4 mm s tím, že na přechodu krční páteře v hrudní a v lumbální části je zesílena v místech, kde vystupují nervy pro ruce a nohy. Z míchy vycházejí nervy  a jejím prostřednictvím přenáší organismus informaci mezi mozkem a periferní nervovou soustavou a reaguje na změny venkovního prostředí. Mícha je také schopná některých autonomních funkcí (míšní reflexy) a koordinuje některé reflexy. Uprostřed míchy leží centrální kanálek míšní, který obsahuje mozkomíšní mok.

V oblasti spojení míchy s mozkovým kmene je umístěna tzv. prodloužená mícha. Tento zhruba 2,5 cm dlouhý pruh fibrózní tkáně na počátku mozkového kmene vytváří reflexní centrum celého organismu, evoluční kůru a primitivní místo určující naše přežití. Zde se nacházejí shluky šedé mozkové hmoty, které kontrolují a řídí  dýchání, srdeční frekvenci, krevní tlak i pohyby trávicího systému. Z prodloužené míchy vycházejí rovněž vůlí neřízené pokyny k polykání, kýchání či kašli. Prodloužená mícha ovšem není pouhým „automatickým pilotem“, současně s tím plní také funkci hlavní dopravní křižovatky. Prodlouženou míchou totiž procházejí dva silné svazky nervových vláken, nazývané pyramidy, které spojují mozek s končetinovými svaly. V místě nazývaném „dekusace“ (což znamená tvar písmene X) se tyto pyramidy kříží, a většina nervových vláken tu přechází z jedné strany na druhou. Vzhledem k tomu levá strana mozku kontroluje pravou stranu těla a naopak.

Z prodloužené míchy a přilehlých oblastí nad překřížením vystupuje dvanáct párů mozkových nervů, které slouží senzorickým i motorickým potřebám hlavy, krku, hrudníku a břicha. Jsou číslovány odpředu dozadu a shora dolů římskými číslicemi.

          

Mozek leží v ochranné kostěné schránce, lebce, a to v její mozkové části zvané neurocranium. Je tvořen prodlouženou míchou, mostem, mozečkem, středním mozkem, mezimozkem a koncovým mozkem. Koncový neboli velký mozek je tvořen dvěma polokoulemi (hemisférami), navzájem propojenými svazky drah. Jejich povrch  tvoří šedá hmota, mozková kůra (cortex), která obsahuje většinu nervových buněk. Mozek má hmotnost přibližně v průměru 1470 g (muže) a 1280 g (ženy) a obsahuje asi 30 miliard nervových buněk (neuronů).

Nad prodlouženou míchou se klene jakýsi val, podobný mostu (tzv. Varolův most). Je to asi 2,5 cm široký proužek bílé hmoty, který svou funkcí i vzhledem spojuje velký mozek v předním mozku  s mozečkem mozku zadního. Z mostu samotného vystupuje třetina mozkových nervů, včetně toho největšího – trojklanného. Jak už jeho jméno naznačuje, rozděluje se vzápětí po svém odstupu z Varolova mostu do tří větví, jejichž vlákna zasahují do čelisti, tváře a vlasaté části hlavy.Ve Varolově mostě je umístěn i malý kousek šedé mozkové hmoty, kontrolující žlázy, jež produkují sliny a slzy. Ve tkáni mostu i prodloužené míchy jsou roztroušeny a do středního mozku vystupují oblasti těsně propojující šedou a bílou hmotu, a vytvářejí tzv. retikulární (síťové) formace. Ty jsou jakýmisi hlavními „hlídacími psy“ našeho mozku. V období bdělého stavu fungují nepřetržitě a „tvoří“ v podstatě fyzikální základnu našeho vědomí – vysílají ustavičně impulsy udržující nás bdělé a při vědomí. Pokud naopak tyto impulsy ochabují, usínáme. A jsou-li retikulární formace poškozeny, pak může dojít k epizodám bezvědomí nebo dokonce ke kómatu. To přetrvává tak dlouho, dokud se nepodaří poranění či poškození odstranit či napravit. Retikulární formace slouží v našem mozku i ve funkci jakýchsi „vrátných“. Třídí miliony impulsů přicházejících sekundu co sekundu do mozku a oddělují důležité od nepodstatných. Mozek nepotřebuje absolutně trvalé a exaktní  zpravodajství o tom, jak vám padnou např. boty, proto také se oblastmi nad mozkovým kmenem propouští do horních partií mozku jen to, co je skutečně důležité.: kolem stovky impulsů za sekundu. Z nich ovšem do vědomí pronikne ještě jen menší část. Třebaže matně si můžeme současně uvědomovat hned několik sousedních zrakových či sluchových vjemů, skutečně soustředit se v daném okamžiku dovedete vždy pouze na jediný. Retikulární formace navíc spolu se souvisejícími nervovými cestami, charakteristickými krátkými vlákny, jež dovolují nervovým impulsům cestovat velkou rychlostí, zajišťují tělu jakýsi varovný či poplachový mechanismus. Odborníci mu říkají retikulární aktivační systém a označují ho zkratkou RAS.  Nervové impulsy, které naléhavě vyžadují naši pozornost – například zápach kouře, jež může signalizovat nebezpečný požár- RAS okamžitě detekuje a vysílá do mozku, aby mohla být spuštěna okamžitá reakce. Pokyn k takovému poplachu má přitom absolutní přednost přede všemi ostatními. Tento mechanismus však funguje i opačně. Naše vědomí totiž může přikázat, aby blokoval vše ostatní a soustředil se pouze  a jedině na určitou aktivitu, která takové vyšší soustředění vyžaduje. Bez existence RAS by tedy např. tenisový hráč nikdy nemohl ignorovat šum v řadách diváků ve chvíli, kdy se na wimbledonském kurtu chystá k rozhodujícímu podání. RAS konečně reaguje i na proces tzv. „zvykání“. Neobvyklé vjemy, jakým je např. náhlý hluk pneumatické sbíječky na ulici, přiměje RAS k okamžitému vyhlášení poplachu. Jakmile je však dříve neznámý zvuk identifikován, přikáže mozek RAS, aby poplachovou reakci zastavil.

K Varolovu mostu je připojen, a dozadu z něj se vyklenuje mozeček (malý mozek, Cerebellum) , který tvoří zhruba  osminu celkové váhy mozku. Jeho dva laloky jsou si podobné jako dvojčata a jsou mimořádně silně zbrázděny – velkým počtem velmi hlubokých rýh  je pokryto asi 85% jejich povrchu. Ve spolupráci s orgány rovnováhy ve vnitřním uchu kontroluje mozeček nejen naši tělesnou polohu a postavení, nýbrž i každý náš pohyb. Třebaže zjevně sám o sobě nic nevykonává a neiniciuje, žádný z impulsů motorických center mozku ani nervových zakončení ve svalech neunikne jeho pozornosti. Tím, že dovede modifikovat a koordinovat houpavé a kymácivé pohyby, ovlivňuje mozeček úder golfovou holí i práci nohou tanečnice, stejně jako pomáhá zvednout k ústům sklenku plnou vody bez ukápnutí jediné kapky. Naučit se složitým posloupnostem aktivit, jaké jsou nutné třeba při jízdě na kole nebo psaní na psacím stroji, stojí mnoho času a námahy a podílí se na tom mnoho součástí mozku. Jakmile se to však jednou naučíme, mozeček si vše zapamatuje a dovolí to kdykoliv zopakovat bez jakéhokoli významnějšího vědomého úsilí. Existují dokonce důkazy toho, že mozeček hraje určitou roli v našich „citových hnutích“, neboť ovlivňuje vnímání  a prožívání potěšení i strachu. Řez oběma laloky mozečku ukazuje strukturu podobnou hustě vedle sebe poskládaných listů. To také vedlo někdejší anatomy k tomu, aby ji pojmenovali „strom života“. Vnější pokrývku či kůru mozečku tvoří  šedá hmota, a to v případě  tří oddělených vrstev. Důležitou střední vrstvu přitom zaplňují tzv. Purkyňovy buňky, které patří k největším a nejsložitějším buňkám v lidském těle vůbec. Každá z nich se může propojit se statisíci ostatními, což je největší počet možných spojení ze všech mozkových buněk vůbec. Právě taková organizace je ovšem nutná, má-li být co nejpřesněji a nejcitlivěji řízena svalová aktivita. Mezi oběma laloky mozečku spočívá drobná struktura podobná červu, a proto také „červ“ nazývána. Z ní vystupují tři páry svazků nervových vláken, známých jako pedunkuly čili stopky, spojené s prodlouženou míchou, respektive Varolovým mostem. Jejich úkolem je přenášet přicházející čili aferentní impulsy do červeného jádra středního mozku, a prostřednictvím thalamu i do mozku velkého. I když tedy mozečku nepřísluší žádné přímé řízení kteréhokoli z našich pohybů, přece má v jejich regulaci klíčovou roli.

Nad Varolovým mostem spočívá střední mozek (latinsky: mesencephalon) , posledních zhruba 2,5 cm mozkového kmene. Než se vyvinul velký mozek, zodpovídala právě tato mozková oblast za vyšší funkce, jakými jsou např. zpracování zrakových a sluchových vjemů. Když později tyto signály dostaly příležitost pronikat až do mozku předního, mohla se struktura středního mozku  oproti zadnímu a přednímu zjednodušit. Některé důkazy jeho dřívějšího významného postavení jsou ovšem dodnes patrné ve čtyřech hrbolcích, které fungují jako jakési retranslační stanice nervových impulsů zrakových a sluchových nervů. Střední mozek nadále  umožňuje zprostředkování důležitých  reflexů  a procházejí jím dráhy, které vedou signály z  páteřní míchy do mozečku a mozkové kůry, a také vzruchy opačným směrem z mozkové kůry a bazálních ganglií do mozečku,  páteřní a prodloužené míchy.

  Jiné  dvě stopky spojují mozkový kmen s hemisférami velkého mozku. Každá z nich obsahuje tmavou kůru, tvořenou buněčnou hmotou a zbarvenou pigmentem melaninem. Je to tzv. substancia nigra, mateřská loď biochemického působku dopaminu, který brání svalové ztuhlosti a třesu. Dolů centrální částí středního mozku probíhá mozkový kanál, kterým putuje mozkomíšní mok – teď již zbavený živin a naopak naplněný metabolickým odpadem – dolů do prostor obklopujících míchu. Zde je pak nakonec absorbován do krve.

 

Největší a nejpozději vzniklou částí předního mozku je tzv. velký mozek  (též zvaný též koncový mozek, latinsky telencephalon), rozdělený do dvou mozkových hemisfér. Ve skutečnosti jsou to spíše než polokoule jakési “ čtvrtkoule“ – neboťhemosféru tvoří ve skutečnosti teprve celý mozek – nicméně název už je natolik vžitý, že jej těžko změníme.  Uvnitř z každé z hemisfér je dutina ohraničená strukturou podobnou ptačí hrudní kosti, v níž vzniká mozkomíšní mok. Obsah postranních dvou komor se svádí do komory třetí, která je umístěna centrálně, a prostřednictvím malé čtvrté komory pak nakonec do mozkového kanálu. Kolem třetí komory se shlukuje komplex drobných struktur, zejména pak thalamus a hypothalamus, a vytváří nad horním okrajem mozkového kmene jakousi kličku, která vyplňuje zbylé části předního mozku. Někdy se těmto strukturám říká také mezimozek (latinsky: diencephalon).  Společně s některými částmi velkého mozku a drahami spojenými s čichovými orgány formuje tento mezimozek tzv. limbický systém – nejprimitivnější část předního mozku a sídlo lidských vášní i základních živočišných pudů vůbec. Nejjemnější a zatím nejméně probádané a poznané oblasti mozku jsou ukryty uvnitř jeho kůry. Limbický čili rovnovážný systém je jednou z nich. Je skryt pod záhyby mozkových hemisfér, a vzhledem k již uvedeným skutečnostem se mu také říká „emoční mozek“. Dovede totiž udržovat rovnováhu mezi odporem a libostí, strachem a žárlivostí. Krom toho se stará  i o naše každodenní přání a potřeby. Je to jakési centrum našeho instinktivního  a emočního chování. Nervové buňky systému propojují miliardy drah, které rozvádějí nejen signály extrémní hrůzy či nadšení, ale také mnohem prozaičtější elektrochemická poselství, jako kdy se potit a kdy se třást, nebo co si zapamatovat a co pustit z hlavy. Limbický systém je pro nás totéž co tyč, která umožňuje provazochodci udržet rovnováhu na laně napnutém vysoko nad manéží. Třebaže celková funkce systému dosud jasná není, jeho jednotlivým složkám již vědci na kloub přišli. Thalamus, v podobě dvojčat vajíček šedé hmoty uložených na vyvýšeném místě nad vrcholem mozkového kmene, funguje jako retranslační stanice. Díky spojení s velkým množstvím informačních kanálů, přenáší signály z hlavních senzorických systémů, mozkových hemisfér, mozečku i retikulárních formací. Tyto vstupy se integrují  v thalamu, takže z něj už vycházejí výstupní informace nesrovnatelně komplexnější a složitější. Zdá se, že thalamus je spjat s naším emocionálním laděním, subjektivním cítěním i se samotným vědomím sebe sama.

 

  

Hypothalamus, velký jen jako nehet u palce a vybavený mimořádně bohatým krevním zásobením, je nejvýznamnějším regulátorem organismu. Udržuje stálou vnitřní tělesnou teplot a rovnováhu tekutin. Drobné receptory mu měří množství glukózy  a soli v krvi, a navozují pocit hladu a žízně, pokud hladiny klesají. Prostřednictvím bezprostředně sousedící hypofýzy – endokrinní žlázy o velikosti hrášku- organizuje hypothalamus uvolňování hormonů, které ovlivňují lidský růst i jeho sexuální život. Krom toho všeho iniciuje hypothalamus i stresovou reakci v podobě přípravy  na boj či útěk, neboť – opět prostřednictvím hypofýzy- vysílá chemické signály do nadledvin. A protože ani veškerá uvedená chemická nadvláda nad organismem malého diktátora  neuspokojuje, pouští se prostřednictvím specializovaných shluků buněk , které doslova pukají elektrickou energií a vystřelují signály na všechny strany, i do kontroly neúmyslných pohybů neovládaných vůlí. Hrubý a primitivní vztek nebo stejně primitivní pocity libosti lze ovšem vyvolat experimentální stimulací příslušných částí hypothalamu- avšak jemnější a složitější emoce nebo instinkty, jako např. hledání životního druha nebo výchova mláděte, spočívají ve složitých interakcích limbického systému jako celku. Nad hypothalamem totiž leží tzv. amygdala čili mandle, která s největší pravděpodobností modifikuje i ty  nejprudší vášně a agrese tak, aby odpovídaly proměnlivým okolnostem a soužití s okolí.

  

V zadní části vystupuje z horní stěny třetí komory další hrášku podobná žláza – šišinka. Dříve se považovala za zakrnělé „třetí oko“, neboť s největší pravděpodobností tvoří světlocitlivé biologické hodiny, které reagují na aktivitu pohlavních žláz. Nad thalamickou oblastí je jakýsi val či klenba  z vazivové tkáně, zakončující hrbolkovité formace hippocamu. Ten transformuje informace z krátkodobé do dlouhodobé paměti a trvale vyrovnává signály, nově dodávané jednotlivými smysly, s již prožitými a uloženými zkušenostmi.

Sídlem rozumu a představivosti i tvořivosti je velký mozek, který se klene těsně pod kopulí lebky. Jeho povrch je vymodelován spoustou záhybů a zákrutů nazývaných závity, a jednotlivé části jsou navzájem odděleny rýhami či brázdami. Nejvýraznější z nich, rýha podélná rozděluje mozek na dvě hemisféry. Rýhy velkého mozku nejsou tak husté a spletité, jako je tomu na povrchu mozečku, a jejich uspořádání je totožné v mozku každého z nás.  Pro zjednodušení popisu se průběh určitých hlubších rýh užívá jako hranice, dělící každou z mozkových hemisfér na čtyři laloky

  • frontální neboli čelní
  • temporální čili spánkový
  • parietální čili temenní
  • okcipitální neboli týlní

Jde ovšem pouze o určitou konvenci, neboť zmíněné mozkové oblasti se zdaleka nekryjí s lebečními kostmi týchž názvů. Šedá hmota velkého mozku, což není nic jiného než ony dobře známé „malé šedé buňky“ fiktivního detektiva (poznámka: podrobně o nich bylo psáno v kapitole „anatomie periferního nervového systému“), je z velké části obsažena v tenké povrchní vrstvě mozkové kůry o tloušťce cca šesti milimetrů. Ta kryje mozkové závity a vystýlá brázdy mezi nimi. Vidět z toho lze ovšem jen asi třetinu – vše ostatní je ukryto uvnitř závitů. Pod kůrou je pak bílá hmota tvořená jednotlivými spojovacími vlákny.

Spojení mezi nervovými centry v kůře mozkové  (neopallium – neocortex) a vzdálenějšími částmi mozku tvoří stamilióny vláken mikroskopických rozměrů. Třebaže podrobně vystopovat lze jenom docela malý úsek těchto spojení, přece jen se podařilo popsat jejich organizaci a také zjistit, že je tvoří tři odlišné typy mozkových vláken. Projekční (nebo také dlouhá asociační) vlákna jsou stěsnána do kompaktních svazků tzv. vnitřních pouzder v blízkosti vrcholu mozkového kmene. Aferentní a eferentní nervy se odtud paprsčitě či vějířovitě rozbíhají nahoru a do stran ke všem částem mozkové kůry a vytvářejí strukturu označovanou anatomy jako corona radiata. Nejpočetněji ze všech jsou zastoupena vlákna druhé skupiny, tzv. krátká asociační. Ta spojují jednotlivé části téže hemisféry mezi sebou navzájem, modulují aktivity kůry a zajišťují její soběstačnost. Jeden ze svazků asociačních vláken je pokryt vrstvou kůry a vytváří tzv. gyrus cinguli, hlavní část již zmíněného limbického laloku mozkové hemisféry. Tento pátý lalok je z hlediska  vývoje mozku poměrně mladou strukturou, a stále se ještě vyvíjí. Ostatními komponentami jsou menší gyrus dentatus čili obloukovitý úzký závit šedé hmoty, a formace hippocamu, které tvoří podélné vyvýšeniny tkáně v dolním rohu postranní komory mozku. Jejich jméno má svůj původ v podobě s podmořským koníkem. Limbický lalok je sídlem již zmíněného limbického systému, a předpokládá se, že právě tady se hrubá energie agresivních a sexuálních pudů produkovaných hypothalamem integruje do zbytku mozkové tkáně, aby se proměnily např. v námluvy či jiné společensky přijatelné chování. Aby umožnily jednání, nutné k pokračování lidské společnosti i lidského rodu. Konečně třetí kategorii mozkových vláken  tvoří vlákna komisurální. Jsou shromážděna v jakési těsně semknutém útvaru , nazývaném corpus callosum a tvořícím trámec mozkové tkáně na dolním okraji podélné mozkové rýhy. Tento útvar spojuje pravou a levou mozkovou hemisféru a umožňuje jejich vzájemnou komunikaci. Přitom spolupracuje s oběma předchozími typy vláken. Dřívější vědci považovali corpus callosum, vzhledem k jeho velikosti (délka více jak 10 cm) a centrální pozici v mozku, za základ a podstatu správné funkce mozku. Pohlíželi na ně jako na prvek sjednocující obě mozkové hemisféry, které by bez něj nedovedly jednotně a snad vůbec pracovat. Avšak už v polovině minulého století přinesly četné pitevní nálezy překvapivé zjištění. Někteří lidé žili prakticky normálním životem i s pouhou polovinou mozku, čili s jedinou mozkovou hemisférou. Tajuplnost celé záležitosti vzrostla, když ve třicátých letech tohoto století lékaři zjistili, že chirurgickým přetětím kalózního tělesa lze významně zmírnit epileptické záchvaty, aniž by se tím jakkoli zjevně ovlivnilo normální chování pacienta.  Další výzkum pak ukázal, že ačkoli jsou mozkové hemisféry zrcadlovým obrazem jedna druhé, jejich funkce z mentálního hlediska jsou velmi rozdílné. Podstatné je zejména to, že pravá hemisféra kontroluje levou polovinu těla a naopak. Tato vlastnost je přinejmenším symetrická a křížení nervových drah v prodloužené míše lze snadno pozorovat. Méně zřejmé a zatím i méně pochopitelné  je, jak se mezi oběma hemisférami dělí naše duševní schopnosti, tedy to, jak se geografie mozku pojí s geografií mysli, všech našich schopností, vlastností a dovedností. Ukázalo se, že myšlenkové procesy v levé hemisféře mají charakter analytický (oddělují jednotlivé myšlenky či pojmy jeden od druhého), lineární (postupují krok za krokem) a verbální (vycházejí ze slovních symbolů, ať už v podobě psané či mluvené). V levé hemisféře se také tvoří a řeší matematické rovnice. Pravá hemisféra našeho mozku realizuje myšlenkové procesy syntetické (spojující jednotlivé myšlenky či pojmy dohromady), holistické (chápající každý krok v širších souvislostech) a představivé (realizované prostřednictvím jakéhosi “ vnitřního oka“). Je to právě pravá hemisféra, s jejíž pomocí nasloucháme hudbě a vnímáme trojrozměrné předměty, včetně uměleckých děl. Levá strana mozku tedy skýtá lidstvu vědu a technologii, pravá umění a imaginaci. Teprve nedávno se podařilo odhalit i skutečnou funkci samotného corpus callosum. Spočívá v tom, že za prvé spojuje vědomí a pozornost, za druhé umožňuje oběma hemisférám podílet se na proces učení a zapamatování.

Rozdělení mozkových aktivit do jednotlivých hemisfér se podařilo ověřit výhradně experimentálně – žádné anatomovo oko nic takového nikdy nespatřilo a ani spatřit nemohlo. Obě mozkové hemisféry vypadají naprosto stejně , včetně oněch nepravidelných  korových závitů pokrývajících celý jejich povrch. Ovšem samo rozdělení hemisfér do čtyř laloků – byť bylo rovněž vytvořeno do jisté míry uměle, pro přehlednost a zjednodušení popisu- zdaleka není jen arbitrární. Každý z těchto laloků totiž ve složité mozkové organizaci skutečně odpovídá za zcela určitou oblast. Čelní lalok probíhá od zadní stěny čelní kosti až po centrální rýhu, půlící obě hemisféry v pravém úhlu k hlavní rýze podélné. Oblast umístěná bezprostředně za čelem  se poněkud nelogicky nazývá „prefrontální“, ale důležitá je především její funkce. Zodpovídá za naše schopnosti plánovat, rozhodovat se a vybírat. K centrální rýze tohoto laloku také přiléhá oblast kůry řídící každý volní pohyb našeho těla – tzv. motorická kůra. Na druhé straně centrální rýhy, v laloku temenním, je oblast doslova nacpaná nervovými buňkami zodpovědnými za vnímání dotyků, tepla, bolesti i tělesné polohy. Říká se jí senzorická kůra. V zadní  části lebky , anatomicky vůbec nejvzdálenější od obou očí, je umístěna vizuální korová oblast. Zabírá část týlního laloku. Impulsy ze sítnice putují zrakovými nervy, které se v optickém křížení na přední straně mozkového kmene překřižují a směšují. Impulsy pak procházejí shluky šedé hmoty v postranních uzlovitých tělískách, aby nakonec rychlostí 120 metrů za sekundu dorazily až do vizuální kůry. Rychlost světla to sice není, ale úctu si rozhodně zaslouží. Shlukové impulsy se naopak zpracovávají v mozkové oblasti umístěné v nejtěsnějším sousedství každého z uší. Je to tzv. spánkový lalok, který je od laloku čelního oddělen postranní rýhou. Jmenované oblasti mozku se podařilo identifikovat díky tomu, že je lze pokusně snadno stimulovat a že důsledky takové stimulace je možné jednoduše pozorovat.  Zbylé části mozkové kůry pravděpodobně přímé spojení  s centrálním nervovým systémem postrádají, a byly proto pasovány na tzv. kůru asociační. Předpokládá se přitom, že tyto „němé“ korové oblasti mají co dělat s dalším zpracováváním senzorických  informací, a že by také mohly vytvářet mozkové paměťové banky.

Hluboko na dně každé z mozkových rýh, zcela pokryty postranními náspy mozkové tkáně, spočívají zvláštní, pyramidově tvarované ostrůvky. Říká se jim insula cerebri. Tyto ostrůvky  mají tentýž spirálovitě zvrásněný povrch jako hemisféry samotné a jsou také stejně  jako zbytek mozku pokryty mozkovou kůrou. Co však mají tyto ostrůvky za úkol a jak spolupracují s dalšími částmi mozku zůstává zatím velmi nejasné. Prakticky vše, co onich dosud víme, je to, že jejich stimulace v některých případech zvyšuje slinění. Na základě toho někteří vědci dospěli k závěru, že zpracovávají naše chuťové vjemy.

 

Pod ostrůvky jsou v každé mozkové hemisféře umístěny oblasti šedé mozkové hmoty, označované jako bazální ganglia. Jejich místo je uvnitř zakřivení tvořeného rohy postranní komory. Dvě hlavní struktury této oblasti – čočkovité a ocasaté jádro – se dohromady označují jako žíhané (pruhované těleso – corpus striatum. Obě jádra jsou od ostrůvku oddělena tenkou vrstvičkou šedé hmoty, pokrytou vrstvami vláken zvaných klaustrum (přehrada). Tato přehrada je v těsném sousedství  bikonkávního čočkovitého jádra (jmenuje se tak proto, že svým tvarem skutečně připomíná čočku), které je rozděleno na dvě části. Tmavší a větší část se jmenuje putamen – bazální jádro mozku, zatímco světlejší a menší oblast vnitřní tvoří globus pallidus. Nejvnitřnější bazální strukturou je pak jádro ocasaté, tvořící část dna postranní komory. Někdy se k tomuto systému řadí také amygdala čili mandle, většinou je však správněji chápána jako součást limbického systému.

Celý mozek obsahuje série tří membrán, jimž se říká meningy čili mozkové blány, a které optimálním způsobem plní svůj hlavní úkol – chránit jemnou mozkovou tkáň a vytvářet bezpečné prostředí pro základní síť krevních cév, jež zásobují mozek krví a živinami.

  1. Vnější vrstva – tvrdá plena mozková čili dura mater – je silná, neohebná a nepružná blána, která lne k vnitřnímu povrchu lebky a účinně chrání vnější povrch mozku. Uvnitř probíhá žilní splav, který z mozku odvádí odkysličenou krev.
  2. Střední, tzv. arachnoidální čili pavoučicová vrstva, je velmi tenká a průhledná, a vlastně jen odděluje tvrdou mozkovou plenu od subarachnoidálního čili podpavoučnicového prostoru, který obsahuje mozkomíšní mok a větší mozkové krevní cévy. Mok se proniká  z hlavního zdroje, kde také vzniká, tj. ze čtvrté mozkové komory, a udržuje v okolí mozku stálý tlak. Dosahuje toho tím, že ho podporuje a rovnoměrně distribuuje působení jeho váhy. Mozek v něm doslova plave nebo se spíše vznáší. Třebaže na vzduchu váží asi 1,5 kilogramu, při ponoření do mozkomíšního moku klesá jeho váha na zhruba 60 gramů.
  3. Nejvnitřnější ze tří vrstev pokrývajících mozek, tzv. pia mater čili cévnatá plena, obepíná jeho povrch natolik těsně, že doslova kopíruje každou nerovnost i každý obrys jeho povrchu, a také se zanořuje hluboko do každé rýhy. Tuto vrstvu tvoří hustá pleteň drobných krevních cév a mimořádně jemná tkáň, která je drží pohromadě.

Miliardy buněk našeho mozku, ať již tvoří třpytivé galaxie kůry nebo hluboká zákoutí bazálních ganglií, ať jsou nejsložitější a nejspecializovanější nebo třeba jen převádějí jeden jediný druh signálu, všechny mají něco společného. Ke své existenci a funkci totiž potřebují stálý a nepřetržitý přísun krve. Bez ní umírají a nikdy už je nelze nahradit. Krev jim přináší životně důležitý kyslík, a naopak odnáší odpadní oxid uhličitý. Bez stálé a nepřerušované dodávky krve do mozku by se člověk vzápětí přestal také pohybovat, přestal by myslet a velice brzy by také přestal vůbec žít. Krev přivádějí do mozku vnitřní karotidy – tepny vedoucí od aorty po obou stranách krku- a mozkové cévy. Ty se na bázi Varolova mostu spojují a vytvářejí bazilární tepnu, která se pak znovu rozdvojuje na dvě zadní mozkové tepny. Každá z karotid se rovněž větví, a to na přední a střední mozkovou tepnu. Těchto šest mozkových tepen, či přesněji tři jejich páry, zásobující přední a střední mozek, se za pomoci komunikativních cév spojuje  arteriální smyčku čili tzv. Willisův okruh v mozkové bázi.

                               Willisův tepenný okruh

Kůru zásobují korové větve těchto tepen, které se v cévnaté pleně větví na ještě menší cévky, jež se zanořují vertikálně do šedé mozkové hmoty. Pod ní ležící hmota bílá získává krev díky tepnám, umístěným ve dřeni. ty procházejí kůrou a pronikají do mozku až do hloubky pěti centimetrů. Do mozečku, Varolova mostu a prodloužené míchy dodávají krev především tepny mozečku. O dodávku krve ke každé jednotlivé buňce se i v mozku stará jemná síť kapilár. A pak už krev začíná svou cestu zpět, k srdci  plicím. Mozkové žíly, z nichž mnohé probíhají po boku s tepnami, mají mimořádně tenké stěny, a na rozdíl ode všech ostatních žil nejsou vybaveny chlopněmi. Prostě je nepotřebují, neboť krev jimi po většinu času protéká shora dolů, ve směru zemské tíže. Tyto žíly se sbíhají do sítě žilních sinů čili splavů, umístěných v silné vrstvě tvrdé mozkové pleny.

Do horního předozadního splavu, který probíhá podél střední linie lebeční kosti, přitéká krev nejen z příslušných částí mozku, ale také z nosu a vlasaté části hlavy. Spodní předozadní splavy pak splývají ve splavech příčných, které pokračují směrem dolů, až nakonec ústí do jugulárních žil. Sinusové dutiny, umístěné po obou stranách hlavy nad nosem jsou protkány tenkými vlákny a mají proto houbovitou (spongiózní) strukturu. Lymfatický systém mozku zastoupen není, protože k jeho funkci není prostě nutný.

spodina-mozkova-cevy-anatomie-obrazek-popis-nazvy-anatomickych-struktur

1. Arteria orbitofrontalis medialis
2. Arteria communicans anterior
3. Arteria cerebri media
4. Arteria carotis interna
5. Arteria communicans posterior
6. Arteria cerebri posterior
7. Arteria cerebri anterior
8. Arteria cerebelli superior
9. Arteriae pontis
10. Arteria basilaris
11. Arteria labyrinthi
12. Arteria cerebelli inferior anterior
13. Arteria vertebralis
14. Arteria spinalis anterior
15. Arteria spinalis posterior
16. Sinus transversus

 

Přerušení dodávky krve do kterékoliv části mozku a na jakkoli krátkou dobu může mít velmi vážné následky. Může k tomu dojít tak, že se některá z mozkových tepen ucpe krevní sraženinou a vzniká tak ischemická mozková příhoda (z nedokrevnosti). Jindy se v úseku tepny se zeslabenými stěnami může vytvořit výduť, která nakonec může i prasknout a opět způsobit mozkovou příhodu., tentokrát ovšem hemoragickou čili krvácivou.

 zdroje:
kniha: Lidské tělo (Z anglického originálu The Human Body), vydavatelství Gemini 1992
kniha: Lidské tělo  (Z anglického originálu The Joy of Knowledge), vydavatelství Albatros 1985
kniha: Anatomie 1 a 2,autor MUDr. Radomír Čihák,DrSc., vydavatelství Avicenum 1988
kniha: „Neurologie pro sestry“, autor Ivana Tyrlíková a kolektiv
kniha: „Neurologie pro praktické lékaře,“ autor Svatopluk Káš a kolektiv
kniha: „Cévní mozkové příhody“, autor Jaroslava Nebudová
kniha: „Cévní mozková příhoda“, autor Dr.Valery Feigin
kniha: „Cévní příhody mozkové“, autoři Jan Orszách a Svatopluk  Káš

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *