Anatomie periferního nervového systému

Anatomie periferního nervového systému

Nervová soustava řídí a slaďuje nejen činnost jednotlivých orgánů, ale i organismu jako celku. Umožňuje vnímání  vnějšího světa a informuje nás o stavu našeho vnitřního prostředí. Uchovává si svoje informace v paměti. Existence dráždivého nervového systému je základní podmínkou života.  Nervová soustava se skládá z mnoha oddělených, ale navzájem propojených oddílů, které si pomocí signálů předávají informace. Jde tedy  o informační systém, který zrcadlí prostředí, uvádí v činnost a udržuje v souhře nesčetné tělesné procesy. Tiše a nepřetržitě, při nejintenzivnější činnosti i během hlubokého spánku, přenášejí nervy zcela neúnavně stovky impulsů, některé z nich míří do mozku, jiné z něj naopak vycházejí. Každý náš pohyb, od bezděčného mrknutí oka až po záměrnou činnost třeba při řízení automobilu, i každý náš vjem, dokonce i sen, to vše závisí na činnosti nervového systému. Jaké jsou hlavní jeho části? Mozek = sídlo rozumu a smyslového vnímání, mícha = hlavní trasa komunikační sítě a konečně vlastní nervy = větvící se síť, jejíž kořeny jsou zakotveny  v míše a současně také z míchy vyrůstají. Na rozdíl od krevních a  lymfatických cév nepředstavují nervy jediný a jednotný systém, je to spíš několik systémů navzájem propojených. Některé jsou odděleny i fyzicky, jiné se liší pouze funkčně.

Nervová soustava  se skládá ze dvou základních částí: centrální a periferní. Centrální nervový systém (CNS) se skládá z mozku a míchy. Přijímá informace, hodnotí a je a vysílá příkazy. Je sídlem paměti a vyšší nervové činnosti, spojené u člověka se schopností řeči. S CNS je spojen periferní nervový systém (PNS) zasahující do každičké části těla. Je tvořen nervovými vlákny – výběžky buněk CNS. Je pouhým přenašečem signálů oběma směry. 12 párů tzv. hlavových nervů vychází z mozkového kmene a 31 párů z míchy. K perifernímu nervstvu patří míšní a mozkové nervy zabezpečující vůlí řízené akce a autonomní systém nervových vláken inervujících svalovinu srdce, plíce a další životně důležité orgány. Nervová tkáň koordinuje vztahy organismu k prostředí i jednotlivé funkce v těle. PNS má také dvě základní části: mozkové a míšní nervy ovládané vůlí a autonomní nervstvo, které řídí vnitřní orgány bez našeho vědomí (srdce,ledviny, plíce atd). Mozkové a míšní nervy zajišťují vedení především vědomých  počitků  a řídí činnost kosterního svalstva.  Dostředivá nervová vlákna vedou do CNS řadu informací z jednotlivých smyslových orgánů, tj. z orgánů zrakových, sluchových, z chuťových pohárků, ústrojí rovnováhy a ze svalových vřetének, ale také z miliónu dotykových, teplotních a tlakových receptorů a volných nervových zakončení reagujících na bolestivé podněty. Tyto receptory jsou v kůži. V těle jsou i receptory vnímající stupeň natažení svalů a šlach a jiné, které registrují krevní tlak, napětí stěn cév a hladinu kyslíku, glukózy a oxidu uhličitého v krvi. Motorické (odstředivé) nervové dráhy vycházející z CNS vedou povely ke svalům a ovládají jejich pohyb.

Počet nervových buněk je definitivní, během života organismu se tyto buňky nedělí.  Nervové buňky mají stejnou základní strukturu jako všechny ostatní buňky, mají tělo, které obklopuje membrána a uvnitř je cytoplasma s jádrem. Mají však velice zvláštní tvar. Základní stavební a funkční  jednotkou nervových buněk je neuron. Neurony umožňují  cítit, myslet a nějak se chovat. Neurony nebo nervové buňky jsou elektricky citlivé buňky, které zpracovávají a předávají informace prostřednictvím elektrických a chemických signálů. Svým spojením vytvářejí neuronové sítě. Počet neuronů v lidském mozku se odhaduje asi na 100 miliard. Neurony jsou v mnoha ohledech specifické a pozoruhodné. Patří mezi ně  také některé z největších, či alespoň nejdelších buněk organismu – jejich délka je i přes třicet centimetrů. Skládají se z buněčného těla (zvaného neurocyt nebo též perikaryon) s jádrem a z výběžků. Kratší a rozvětvené výběžky jsou  dendrity a obvykle jeden dlouhý výběžek je axon (někdy též zvaný neurit).  Konce  axonu se také keříčkovitě větví (mohou mít až 150 výběžků a tak se mohou spojovat až se 150 samostatnými svalovými vlákny), ale  některé jen málo (některé se dokonce nevětví téměř vůbec). Výběžky neuronů se přikládají k tělům či výběžkům jiných neuronů a tak vznikají  rozsáhlé sítě navzájem propojených buněk. V místě dotyku výběžků (synapsi) je nepatrná štěrbinka. Periferní (obvodové) nervy jsou složeny z tisíců dlouhých axonů (např. axon sedacího nervu měří více než 1 metr), kdežto nervové dráhy v CNS tvoří kratší svazky. Buněčná těla neuronů se seskupují do uzlin (ganglií). Nervová buňka a její výběžky jsou funkčně polarizovány tak, že dendrity vedou podráždění dostředivě (do těla buňky) a neurity odstředivě (tedy z těla buňky ven). Neurit pak končí buď na dendritech či na těle jiné buňky nervové nebo na elementech svalových nebo na žlázových buňkách. Neurony jsou různě velké, těla buněk měří od 4 μm do 130 μm. Také tvar neuronů je velice rozmanitý, řídí se zpravidla počtem výběžků (viz obrázek). Jádra nervových buněk jsou kulatá, zpravidla chromatinem chudá.  Třebaže jsou nervové buňky tenčí než vlas, jejich délka je překvapivá. U dospělého člověka měří např. nerv jdoucí od konce páteře ke špičce palce u nohy kolem jednoho metru. Nicméně mnoho jiných axonů  je dlouhých pouhý zlomek milimetru.

Axon čili periferní nervový výběžek obklopují soustředěné kruhy myelinové pochvy, tvořené Schwannovými  buňkami. Tyto kruhy, ovíjející axon, na vyvíjejícím se nervu postupně ztlušťují. Navíc vytvářejí jakou vybouleninu, ukrývající velké jádro Schwannovy buňky. Myelin funguje jednak jako izolátor, jednak umožňuje nervovým impulsům procházet axonem rychleji, než jak je to možné v nemyelinizovaném nervovém vláknu. Myelin je krémově bílý, nemyelinizované  nervy jsou šedé ( proto také oblasti tvořené hlavně myelinizovanými nervovými buňkami  v centrální oblasti mozkové kůry nebo v míše známe jako šedou hmotu). Schwannovy buňky jsou dlouhé od 1,5 do 19 milimetrů, a mezi sebou jsou odděleny drobnými mezerami (vypadají prostě jako řetěz špekáčků). V důsledku toho zůstávají drobné úseky axonů bez izolace jako tzv. Ranvierovy zářezy. V těchto místech je axon odkryt okolní tkáni, a jen v těchto místech tak může docházet k větvení. Jedno nervové vlákno tvoří pouze axon s myelinovou pochvou, avšak jednotlivé nervy se skládají z tisíce takových vláken (právě tak jako telefonní kabel  ze stovek jednotlivých izolovaných drátků). Nervy obsahují  různorodou směs axonů velkého i malého průměru, s myelinem i bez něj, z nichž některé jsou senzorické a přenášejí informace ze smyslových orgánů do centrálního nervového systému, zatímco motorické axony nesou povely  z mozku a míchy zpět do svalů či žláz. Srovnání nervového systému s telefonní sítí je velmi případné, neboť oba tyto systémy mají co dělat s elektřinou. Nervové impulsy jsou vlastně slabé elektrické proudy. po axonech je přenášejí nabité částice = ionty= ve složitém procesu za účasti dějů elektrických i chemických.  Průchod nervového impulsu provází maximální elektrické napětí, nazývané akční potenciál. Průchod impulsu závisí na rozdílu potenciálu (napětí)  mezi vnitřním a vnějším prostředím nervové buňky, tedy na napětí na buněčné membráně. Je-li nerv v klidu – neprochází-li jím právě žádný impuls – je vnitřek buňky vzhledem k vnějšku elektricky negativní. Ionty nejsou stacionární, je jim vlastní pohyb a nervový potenciál je vyvoláván právě tímto pohybem iontů přes membránu do nitra buňky  i z ní směrem ven. Koncentrace pozitivně nabitých draslíkových iontů je uvnitř axonu až stokrát vyšší než v tekutině mimo buňku, a naopak koncentrace kladně nabitých iontů sodíku vně buňky pětkrát až patnáctkrát nižší než uvnitř axonu. Přírodní procesy se snaží  tyto rozdíly vyrovnat, a proto draslíkové ionty z buňky unikají, a tak se mění i potenciál na buněčné membráně, dokud se nedosáhne rovnováhy.

   

Dendrity a neurity nervových buněk se označují společným názvem nervová vlákna. Nervová vlákna jsou od okolí zcela oddělena obaly, které je chrání. Nervová vlákna vedou nervové impulsy čili elektrické signály putující po celé délce nervových buněk. Tyto impulsy putují rychlostí až 400 km/h. Vysvětlit však přesně, jak funguje nervový systém je velice obtížné.

   Výsledek obrázku pro neuron

Přenos informace: přenos impulsů je u živých buněk založen na pohybu elektricky nabitých atomů (iontů) buněčnou membránou. Membrány neuronu, stejně jako membrány ostatních tělesných buněk, jsou v klidu polarizovány, elektricky nabity. Uvnitř je náboj záporný, vně je náboj kladný. Rozdíl je několik milivoltů. Čím je způsoben? Rozdílnou koncentrací iontů draslíku, chloru a sodíku uvnitř a vně buňky a také polopropustností buněčné membrány. V buňce převažuje draslík, který vynáší část celkového kladného náboje ven. Vně buňky je náboj kladný. Velké organické anionty se záporným nábojem zůstávají uvnitř neuronu. Při podráždění se náhle změní molekulární mřížka  membrány (otevřou se  iontové kanály) a na několik milisekund se membrána stane propustnou pro sodík. Zvýší se tok sodíkových kationtů dovnitř a tím se prudce změní polarita membrány – vzniká akční potenciál, vzruch neboli impuls. Elektrická stabilita sousední části buňky se poruší a impuls se šíří do dalších vzdálených částí axonu. Rychlost vedení se zvyšuje izolací  axonu myelinovou pochvou přerušovanou zářezy. Vzruch se po vláknu šíří přeskakováním z jednoho zářezu na druhý rychlostí až 120 m/s. Podrážděný neuron tedy přenáší  podél svého axonu zprávu ve formě elektrických impulsů až na místo styku s druhým neuronem nebo jinou buňkou, třeba hladké svaloviny. Ovšem v místě synapse nemohou impulsy přeskočit synaptickou štěrbinu. Způsobí zde uvolnění určité chemické látky, např. acetylcholinu, která podráždí membránu sousední buňky, kde opět vznikne elektrický impuls.

Nižší a vyšší nervová činnost: cokoliv děláme, vyžaduje součinnost nervového systému – od pohybu malíčku až po nejsložitější, vysoce sladěné úkony. Některé jednoduché pohyby jsou zprostředkovány jen určitými částmi nervové soustavy.  Když se dotkneme horkého předmětu, odtáhneme rychle ruku. Takovouto prostou, ale velmi důležitou odpověď nazval český fyziolog Jiří Procházka (1749-1820) reflex. V uvedeném případě jde o reflex míšní, protože stačí, aby se impulsy ze senzorických nervových zakončení v kůži přenesly přes míchu na motorické (hybné) neurony inervující svaly paže. Tento reflexní oblouk zprostředkuje automatickou ochrannou reakci  (funguje i ve spánku), vrozenou a nenaučenou, neboť dítě reaguje stejně. Tento typ odpovědi nazýváme nepodmíněný reflex. Tato a další nepodmíněné  reakce, jako mrkací reflex nebo  čéškový reflex (při podráždění šlachy , ve které je čéška uložena), jsou podstatou tzv. nižší nervové činnosti. Chování nižších živočichů je převážně založeno na nepodmíněných nebo na jednoduchých podmíněných reflexech. Vyšší živočichové  a člověk mají vývojově vyspělejší CNS a na řadu situací mohou reagovat různě. Reflexy jsou důležité pro okamžité mimovolné reakce, které řeší životu nebezpečné situace a také řídí základní  pochody, jako je dýchání, kašel, pohyb středv atd. Chování člověka je složitější, ve velké míře uvědomělé, řízené vůlí.

Za řízení všech životně důležitých funkcí  zodpovídá autonomní nervový systém, který opět není ani jednoduchý ani jednotný. Autonomní nervový systém je velmi citlivým zpětněvazebným indikátorem změn v organizmu. Skládá se ze dvou mnohdy opačně působících podsystémů. Tyto dva systémy se liší především cestami , po nichž v těle probíhají:

  1. sympatikus: jsou to krátká pregangliová vlákna a dlouhá postgangliová vlákna, která připravují organismus na boj a tělesnou námahu, omezují průtok krve trávicí soustavou a zvyšují množství krve protékající svalstvem a končetinami. Neurony sympatiku sledují mnohem klikatější dráhu než neurony parasympatiku. Každý sympatický nerv začíná v míše a směřuje k zprostředkující synapsy, kde se setkává v obratlovém gangliu s další nervovou buňkou. Ganglion funguje jako záchytná stanice , která předává impuls dalšímu nervu, jenž pak již směřuje k cílovému orgánu. Páry ganglií jsou umístěny pod každým z jednatřiceti obratlů od báze krku (první hrudní obratel až k bederní krajině (čtvrtý bederní obratel).
  2. parasympatikus: jsou to opačně dlouhá pregangliová vlákna a krátká postgangliová vlákna, která pečují o zásoby a uvolňují tělo po námaze nebo před spánkem. Zpomalují např. rychlost srdečních stahů, zrychlují peristaltiku střev atd. Neurony parasympatiku volí přímou cestu. Vystupují ze spodiny lebeční  a vedou přímo do stěny cílového orgánu, který má provádět jejich pokyny.

Většina tělesných orgán§ je napojena jak na nervy sympatické, tak parasympatické.Oba typy nervů však mají protikladné účinky. Sympatické nervy spíše spouštějí činnost a aktivitu příslušných orgánů a žláz – nejspíše proto, aby se organismus mohl vyrovnat se stresem nebo akutním ohrožením. Parasympatické nervy naopak tuto činnost obyčejně vypínají a uvádějí tělo opět do stavu klidu. Tímto způsobem lze činnost některých orgánů vyváženě a pečlivě regulovat.

Tato videa jsou  sice mluvena anglicky, ale i ti, kteří anglicky neumí na nich krásně uvidí, jak neurony fungují (velice hezké a názorné)

Plíce, játra, trávicí orgány i většina ostatních životně důležitých systémů se soustřeďuje ve zvláštní části těla – periferní nervový systém je však rozsáhlý a rozptýlený. Nervy vystupují z míchy, opakovaně se větví a vytvářejí tak síť rozbíhající se po celém těle. Ve zvláště citlivých oblastech, jako jsou konečky prstů nebo rty, je koncentrace nervových zakončení vysoká, zatímco méně citlivé oblasti, jako jsou např. záda, mají nervů méně. V závislosti na umístění mohou senzorické nervy končit v receptorech reagujících na tlak (na dotek), na teplo nebo na určité chemické látky. Některé zvláště citlivé oblasti, jako je např. jazyk, obsahují velký počet všech tří druhů senzorů. Většina nervů periferního systému vyrůstá z míchy podobně jako větve z kmene stromu. Shluky nervových buněk (ganglia) bezprostředně za výstupem z míchy fungují jako třídící stanice a pomáhají přenášet jak tok informací, tak i reakce na ně. Míšní nervy kontrolují všechny tělesné pohyby, a proto může těžké poranění zad s poškozením míchy vést k ochrnutí. Několik tzv. hlavových čili mozkových nervů směřuje přímo z mozku do obličeje, zubů a úst. Níže než do krku sestupuje pouze jediný z mozkových nervů – vagus čili nerv bloudivý, který patří k parasympatické části autonomního nervstva a zasahuje až do vnitřností.

Centrální nervový systém (CNS) se skládá z mozku a míchy. S CNS je spojen periferní nervový systém zasahující do každé části těla.

http://multiple-sclerosis.emedtv.com/roztrousen%C3%A1-skler%C3%B3za-video/nervov%C3%BD-syst%C3%A9m-video.html

 

 zdroje:
kniha: Lidské tělo (Z anglického originálu The Human Body), vydavatelství Gemini 1992
kniha: Lidské tělo  (Z anglického originálu The Joy of Knowledge), vydavatelství Albatros 1985
kniha: Anatomie 1 a 2,autor MUDr. Radomír Čihák,DrSc., vydavatelství Avicenum 1988
kniha: „Neurologie pro sestry“, autor Ivana Tyrlíková a kolektiv
kniha: „Neurologie pro praktické lékaře,“ autor Svatopluk Káš a kolektiv
kniha: „Cévní mozkové příhody“, autor Jaroslava Nebudová
kniha: „Cévní mozková příhoda“, autor Dr.Valery Feigin
kniha: „Cévní příhody mozkové“, autoři Jan Orszách a Svatopluk  Káš

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *