Hlupák

Proč hlupák neví, že je hloupý? Dunning a Kruger provedli experiment se skupinou vysokoškoláků, kterým předložili testy měřící jejich logické, jazykové i sociální schopnosti. Účastníci pokusu testy nejprve vyplnili a poté měli ohodnotit, jak dobře si vedli. Výsledek potvrdil přinejmenším dvě zajímavá fakta: Nejhloupější studenti přeceňovali své schopnosti nejvíce ze všech, přičemž nejslabší skupina s průměrným percentilem 12 (měření pomocí percentilů) odhadovala vlastní úspěšnost na 62 percentilů. Naopak ti nejchytřejší své výsledky podhodnocovali. Ve druhé fázi experimentu byly testované skupiny seznámeny se skutečnými výsledky. A co se stalo? Ti nejschopnější modifikovali pohled na věc tak, že se víc blížil skutečnosti. Studenti z konce výsledkové listiny však ani po konfrontaci s realitou vlastní sebehodnocení nezměnili a své schopnosti i nadále přeceňovali. Vědci tak došli k názoru, že k přesnějšímu hodnocení sebe sama i druhých mohou lidé dojít pouze tak, že zlepší své vlastní dovednosti. Teprve pak totiž dokážou identifikovat svou původní neschopnost. Jinými slovy – čím jste hloupější, tím méně poznáte, jak moc jste hloupí. Tento jev, kdy hloupí lidé dělají nesprávná rozhodnutí a schopní se podhodnocují, se dnes označuje jako tzv. Dunning-Krugerův (DK) efekt. Jak ovšem zní jeho vědecké vysvětlení? Nejhloupější lidé zřejmě postrádají tzv. metakognici, tedy vědomí vlastních myšlenkových pochodů. Zmíněnou zabedněnost lze navíc interpretovat i jako obrannou reakci lidského mozku, jež se běžně projevuje v podobě tzv. anosognosie. Mozek tak doslova zablokuje některá traumatizující fakta (např. amputaci končetiny nebo slepotu) a postižený člověk je nadále přesvědčen, že žádnou ztrátu neutrpěl. Stejně tak lze předpokládat, že mozek hlupáka svého majitele uvedeným způsobem v podstatě chrání před poznáním „nedostatečné kompetentnosti“ čili před traumatem z vlastní hlouposti. Nutno dodat, že hovoříme o hlouposti (chabých schopnostech) v určité oblasti inteligence, nikoli o celkové inteligenci. Jinými slovy- člověk zcela hloupý v jedné oblasti může být naopak velmi chytrý v oblasti jiné. S Dunning-Krugerovým efektem se setkáváme častěji, než by se zdálo. Pokud někdo stále dokola vypráví trapné vtipy, nestane se nic až tak hrozného. Horší je to v případě, kdy se vášnivý diskutér obhajující zjevné nesmysly dostane například do politiky. Zrádná může být jistota, že se nás tento efekt absolutně netýká. Existuje totiž velká pravděpodobnost, že alespoň u některé ze svých schopností běžně zažíváme ono „zatmění“, jež nám brání objektivněji a pravdivěji nahlédnout sama na sebe i své okolí. Jak z toho ven? Jediným lékem na hloupost je vzdělání.

zdroj článku najdete v časopise Zázraky medicíny 10/2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *